Žít, jako by to bylo naposledy

Všichni to známe, už je tu zase pondělí, ty jo už je středa, konečně pátek a víkend si snad odpočineme…

Rozdělili jsme si životy na takové zvláštní úseky, kterým říkáme roky, měsíce a týdny. Líp se nám to počítá, víme, co jsme udělali a máme dojem, že máme život tak pěkně nalajnovaný. Když si ale odmyslíme všechny tyto názvy a členění, zbývá jen život sám. Prostě život. Plyne a pořád se děje, ať ho počítáme, členíme nebo ne. V jedné americké písničce se zpívá: ,,Život je to, co se děje, mezitím, co plánuješ.“

Připadá mi, že už žiju tak dlouho, že už jsem se sama sobě úplně začala ztrácet a zároveň mi celý můj život přijde jako jeden jediný okamžik. Oka mžik. Jedno vím, ale jistě, když jsem byla malá, byla jsem mnohem odvážnější. Víc jsem riskovala, nemyslela na následky a šla do věcí po hlavě. Dneska už to ve spoustě věcí neumím tak, jako dřív. Sklouznout totiž ke stereotypu v myšlení a k tomu, že se zavřeme do své vlastní klícky, je až nebezpečně jednoduché. Proto se pořád snažím vzpomínat na svou dětskou radost a neohroženost. Snažím se pátrat sama v sobě a hledám ty malé odvážné kousíčky sebe sama, abych z nich sestavila alespoň malou mozaiku.

Každý den se snažím dělat něco trochu jinak, aby se mi život nevpil to jedné kaňky. A někdy je to opravdu hodně náročné, protože se rutinně opakují činnosti a je jen na nás, jestli si i u nich dokážeme uvědomovat vzácnost a dar života, nebo nás semele koloběh věcí.

Občas je třeba se povznést a podívat se na to všechno z ptačí perspektivy

Ten, kdo žije naplno, smysl života nehledá a nejspíš se na něj neptá ani sám sebe. Nachází ho v každém dni svého života a rovnou ho žije. Ale když se bavím s těmi lidmi, třeba i s těmi hodně úspěšnými, každého něco trápí, občas trochu bolí nebo je smutný. Těmto lidem se to také nevyhýbá, jen prostě reagují jinak. A o tom to právě je, že se vám neději jen sluníčkové události, ale že umíte reagovat i na ty tzv. negativní jinak než ostatní. Vezmete je jako něco, co vás mělo poučit, posunout o něco dál a zase ráno vstanete a zkoušíte to znovu. I kdybyste měli stokrát padnout, ale nakonec vždycky vstanete, stálo to za to. Využili jste to ve svůj prospěch.

Když nebudete věřit sami v sebe, nikdo jiný to za vás neudělá

Já věřím, že to všichni máme sílu zvládnout. Jen nesmíme usnout na vavřínech, protože život neustále běží a nezastavuje se. To jen my do něj nastoupili jako do vlaku a zase budeme jednoho dne muset vystoupit, zatímco vlak pojede dál…

Tak ať ta jízda stojí za to

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů