Stěžování si = dělat si to těžší

Poslední dobou si dávám bedlivý pozor na to, když s někým mluvím a snažím se do něj hodně vcítit skrze to, co říká. Je to docela jednoduchá a hlavně přesná diagnostika celého života toho člověka, protože to, jak se vyjadřujeme, jak mluvíme o druhých a hlavně o sobě, o nás hodně vypovídá. Nemusela jsem ani dělat žádný velký výzkum pod záštitou kdovíjaké univerzity, abych přišla na to, že téměř každý člověk si stěžuje. Někdo méně, někdo více, ale buď tu a tam nebo neustále, lidi se obecně rádi patlají ve všem.

Stěžování = dělat si to těžší

Představte si vesmír a jeho režiséra jako takového srandistu, co vám splní všechno, co budete chtít. Většina lidí si řekne ,,ale to není pravda, já si přeju úplně něco jinýho a ne to, co se mi děje“. Jenže vesmír nezná ne a když něco NEchcete, je obecně považováno, že to chcete, protože se na to soustředíte a jde tím směrem vaše pozornost. Když jste v nějaké energii, přitahujete energie a situace podobné. To znamená, že když jste opravdu v negativitě, lidově řečeno, když jste v hajzlu a nic se vám nedaří, máte pocit zmaru a celý svět vám přijde k uzoufání, je celkem jedno, jestli v tu chvíli budete chtít být v pohodě, protože vaše nastavení v tu chvíli, energie a emoce, jsou negativní.

A v takové chvíli je to lámání přes koleno

Nezbývá než se prostě uklidnit a teprve, až se trochu změní vaše naladění, je tu prostor pro nové myšlenky, emoce, nápady a věci se mohou začít otáčet tím lepším směrem. Je to vlastně celé o tom, na jaké energii jste vyladěni. A různí rarášci, kteří se nedočkavostí nemohou dočkat, až vás přetáhnou na temnou stranu doslova žijí z vašeho strachu, hněvu, kritizování, sebepodceňování, viny, sebezničujících myšlenek a dalších věcí. A čím víc se v tom usadíte, tím věrnějším služebníkem temnoty se stáváte. A ono se vás to potom drží, protože ta entita zjistí, že je na vás jako na služebníčky prostě spolehnutí, tak proč by se vás zbavovala. Pěkně si vás cucá a cumlá k snídani i k večeři a těší se, do jakých sraček to zase spadnete zítra.

Nenechte se vyždímat

Potom přichází noc a útoky temnoty se zvyšují. Ve vašich snech, které potom nedokážete odlišit od skutečnosti se to může zhoršovat, protože v noci jsme více zranitelní, vystrašení, nepřipravení a nevyhodnocujeme danou situaci se zdravým rozumem, ale pod vlivem rozespání, snů a zkresleného vnímání. No a když pak přijde ráno a člověk se bojí, co se zase dneska stane, je tutovka, že se něco stane! Ono je to někdy strašně těžké a sama ty stavy znám, ale není jiná možnost, než to prostě radikálně utnout. To, že nám štěstí nezařídí žádná hmotná věc, to už vím. Může přinést ohromnou radost, užitek, potěšení, to všechno jo. Ale to štěstí, ten stav naplnění, ten je v tom případě závislý na té věci. Ale jak jsem postupně zjistila, štěstí nepřijde tak, že se jednou probudíte a už vám vydrží navždy.

Štěstí je vaše volba

Neznamená to chodit s křečovitým americkým úsměvem a nutit se stále do pozitivního sluníčkaření. Když se vám chce plakat, pobrečte si, když máte vztek, vyboxujte se, nebo si jděte zaběhat. Je v pořádku dát průchod všem druhům emocí. Ale nezůstávejte v nich dlouho nebo zabřednete. Potom už je tady právě volba, jak se k situaci postavíte. Jestli budete vždy hledat to nejlepší možné řešení a pozitivní stránku věci a nebo, jestli propadnete litování sebe nebo ostatních, stěžování si a kritizování. Myslím si, že ženy kritizují a pomlouvají více než muži, jelikož svým mnohem více emočním vnímáním jsou k tomu asi víc náchylné.

Ale je to někdy opravdu zvláštní zaposlouchat se do člověka, který neustále kritizuje, co má kdo na sobě, jak si může dovolit jíst toto, jak může chodit sem nebo tam. Někteří lidé si dokonce myslí, že jsou tak významní, že mají dojem, že si jich někdo všímá. Vidí někoho, koho třeba neradi potkávají a řeknou ,,támhle je zase tahleta socka, vůbec ji nechci potkat, radši půjdu tou druhou ulicí.“ Nejvtipnější na tom je, že ona jmenovaná socka o existenci kritizujícího nemá většinou ani potuchy. A kritizující mezitím, co vítězoslavně kráčí druhou ulicí a je nadšený, jak si ulevil tím, že nepotkal naproti sobě na chodníku onu socku, právě vyšlapává největší lejno svého života.

Jsou to taková malá a umělá melodramata, která jsou vytvářená egem, aby se jako něco dělo

Kritizování sama sebe, je snad kapitola na jednu knihu. Někteří jedinci nacházejí naplnění v tom, že se neustále kritizují. Za všechno. A vůbec si neuvědomují, jak tím sami sobě neskutečně ubližují a jak si podkopávají větev. ,,Nemůžu jíst ten dort, už je šest hodin, jak bych pak asi vypadala. Ty můžeš, ale já už ne.“ Typické jsou věty o svém zevnějšku nejlépe při pohledu do zrcadla a mluvení sám se sebou. ,,No ty máš zase dneska ránu holka, napatlej si na ten svůj ksicht aspoň nějakej obličej, ať můžeš vyjít mezi lidi.“ Nebo ,,já musím chodit cvičit každej den, abych aspoň nějak mohla existovat, jinak bych měla úplně rozkydlej zadek.“

Zkrátka všechny limity si udáváme sami

A nejhorší na tom je, že tělo se podle toho chová, takže si pak akorát můžeme potvrdit, že jsme měli pravdu, protože tak nakonec opravdu vypadáme. Jak ale může vypadat člověk, který sám sebe neustále a dennodenně sráží? Je to prostě tělesná schránka. Tělo. A je úžasné, dokonalé a nesmírně inteligentní. A mezitím, co vy mu každý den do zrcadla kydáte tyhle plky, ono pro vás pracuje. Dýchací soustavou vás udržuje při životě, spolu se srdcem, které s každým úderem bije jen pro vás. Miliony neskutečných úkonů, které každý den dělá vaše trávicí soustava a všechno to tam šrotuje, jak ty nejlepší hodinky. Ale najednou je tu prostě pupínek, dva chlupy a je to na mašli. Je strašně lehké propadnout kritice vlastního těla, ale je to nesmyslné, protože jak nahoře tak dole a jak uvnitř, tak i venku. Tělesná schránka pouze reaguje na váš vnitřní svět a záleží jen na vás, jestli bude zářit nebo ne. Nedávno jsem četla krásný článek, který se jmenoval ,,Mějte se rádi, jací jste. Vypadat můžete podle libosti.“ A tak to přesně je. Ve své hlavě trávíme celý život a tělo podle toho reaguje.

Je vaše hlava vaším služebníkem, nebo vy sloužíte jí?

Řešíme mnohdy opravdu nepodstatné věci a když se pak opravdu něco stane, většinou se divíme a ptáme se, proč právě nám. Ale těch tisíc malých smrtí, které neustále zažíváme podkopáváním vlastní existence, už v tom nevidíme. Ale je třeba je vidět, uvědomovat si je a prostě si je zakazovat. Ignorovat je. Asi to zní tvrdě, ale přes tyhle věci, člověk musí projít i kdyby měl chcípnout, protože nejhorší, co se může stát je, že zemře. A víte co? Ono se to jednou opravdu stane…

Není čas ztrácet čas

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů