Role mužů – otců v rodové linii

,,Počkej, zaparkuj to radši tady, táta už je doma.“

,,Nepůjdeme se spíš projít? Táta už je na zahradě.“

,,My si tu jen tak sedíme v kavárně a přitom není posekaná zahrada, kdyby mě viděl otec, tak mě zabije.“

,,Táta ho bohužel nepřijal, představoval si ke mě někoho úplně jiného.“

,,No bavilo mě šití šatů, ale taťka chtěl, aby ze mě byla doktorka stejně jako z babičky, takže se nedalo nic dělat.“

Takových a podobných vět jsem už slyšela opravdu hodně. 

Co to vlastně je ta téměř až magická formulka ,,otec, táta, taťka“, která funguje na všechny lidi kolem tak účinně jako jed na krysy?

Otec stvořitel, Otec Slunce…Otec hrál prapůvodní roli ve stvoření světa a života. A i když se střídal matriarchát s patriarchátem, nakonec to dopadlo tak, že to v dnešní době zakotvilo  znovu u těch otců. Jasně, že ženy chodí volit a mají větší práva v zaměstnání a jsou soběstačné. Mluvím teď ale spíš o generaci našich rodičů a dál.

,,Nevíš co je otec, co je rodná hrouda?“

Tuhle příšernou větu jsem jednou zaslechla v jistém českém černobílém filmu, kdy dcera chtěla jít studovat a toto na ni ve zlosti zakřičel její otec, který její knihy hodil na hromadu hnoje a ještě je propíchl vidlemi. Ostatní dcery s matkou stály vyděšeně za oknem světnice a modlily se, ať to dobře dopadne.

Přijde mi, že v tom starém pojetí slova smyslu je spíš otec někdo, kdo má být silnou autoritou, se kterou není radno si zahrávat. V mém okolí jsem byla svědkem několika životních příběhů generací, které podřídily celý svůj život jednomu člověku – otci. Nebyly to však s podivem pouze jeho děti nebo manželka, jak by se čekalo. Ale byli to v některých případech i příbuzní manželky, děti dalších sourozenců, bratranci, sestřenice, atd. Zkrátka se vědělo, že v rodině je v určité generaci jeden muž, který je přísný, nebere si servítky a musí být vždy po jeho. A tak, aby byl v rodině ten pověstný ,,klid“ tak zbytek lidí dělal, jako by se nic nedělo. Chování onoho otce se přehlíželo, tolerovalo, omlouvalo, zamlčovalo, trpělo a dělalo z něho neomezeného vládce.

Lidé, kteří žili svůj život potichu, z něj taky potichoučku odešli a jejich existence byla jako nic.

Nesmírně zajímavé pro mě je zjištění, kolik lidí je ochotno mařit svůj vlastní život a plýtvat časem na to, aby jeden určitý člověk nebyl rozčílený. Což se stejně nikdy nemůže povést, protože člověk, kvůli kterému se celé to divadlo hraje, je stejně plný vzteku, nenávisti a tudíž nebude klid stejně nikdy. Vřele doporučuji shlédnout film pro pamětníky Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Ten se v přestrojení za svého bratra dozvídá od své rodiny, jak strašný rapl ve skutečnosti je a jak moc s ním jeho rodina trpí.

Mohu uvést příklady ze života a mého okolí, které byly pro mne velkým upozorněním.

Jeden z takových otců vyhnal svou dceru v osmnácti letech z domu jen proto, že se zamilovala a chodila s klukem. Nemohl se totiž přenést přes svou žárlivost a proto, než by svou dceru viděl šťastnou a byl pyšný, že je šťastná, raději ji pro svou vlastní omezenost ztratil. Třicet let spolu nepromluvili a mezitím, co tato žena založila rodinu, stala se skvělou matkou, vychovala děti, procestovala kus světa a stala se úspěšnou podnikatelkou, jejího otce pomalu ale jistě sžíral vlastní démon. Hodně let byl ležákem na LDN a nakonec v pomatení zemřel. Co je však horší tak to je fakt, že všichni ostatní příbuzní tuto ženu zapřeli několikrát jako Jidáš. A to jen proto, aby se zmíněný otec náhodou nerozzlobil. Dělalo se prostě, že jeho dcera neexistuje. Poté, co tento člověk zemřel, všichni ti, co našlapovali po špičkách, aby měl klid, doslova prosrali svůj život tímto divadlem. A ona odmítnutá žena žije dál a místo, aby se na všechny tyhle Jidáše vykašlala, ještě je tu pro ně vždy k dispozici. 

A já se ptám proč? Proč tolik lidí jako ovce jdou v řadě a obětují život pro člověka, kterému jsou všichni úplně šumák?

Za vším stojí jen strach a nedůvěra v sebe žít po svém. Všichni tihle lidé budou radši připosraně plnit vůli jednoho diktátora, který se sám jmenoval autoritou. Ale nikdo z nich si neuvědomuje, že právě takovým chováním dávají těmto lidem energii a domnělou moc, která ve skutečnosti neexistuje.

Dva sourozenci, úplně stejní a přitom rozdílní jako den a noc jsou už v pokročilém věku a protože jsou oba muži, nedokážou spolu vyjít. Jakákoliv společná domluva nebo práce probíhá jako u dvou kohoutů na smetišti. Jeden z nich je alkoholik a celá rodina to ví. Na všechno má dost času, hlavně na to chodit do hospody,  nechat se rozvážet zbytkem příbuzenstva nebo rovnou řídit sám a opilý. Kazí každou oslavu, posezení, narozeniny, Vánoce, ale když se dostane do ráže, všichni sklopí oči a dívají se do země, změní téma, rychle začnou mluvit o něčem jiném a dělají, že se nic neděje. Přece ho nerozzlobí. Má dvě dcery a jednu z nich zavrhl, protože nevystudovala školu a nebyla prostě tak nějak udělaná z těsta, které on zadělal. Dělá, že dcera neexistuje. Ta druhá ho navštěvuje, ale při společných chvílích se jen řve a brečí, takže návštěvy probíhají jen kvůli matce, která je bez prostředků a proto zůstala s alkoholikem doma. 

Kolikrát se tohle všechno ještě bude muset opakovat než lidi začnou žít svoje životy místo cizích?

Stará žena chtěla spravedlivě rozdělit majetek po smrti muže mezi své tři děti. Její muž jí celé manželství psychicky i fyzicky napadal a ona o něm přesto mluví jen v dobrém. Jednomu potomkovi dá stavení se stodolou, na druhého přepíše svůj dům a protože další dům už nemá, třetímu dá hotovost v řádech statisíců. To se ale nesetkává s odezvou a třetí potomek svou matku zavrhuje a už přes třicet let se s ní nebaví a když ji potká ve městě, přechází bez pozdravu na druhý chodník. 

A opět všichni mlčí. A každý člověk, který na toto chování chce upozornit, se stává černou ovcí rodiny. Každý, kdo v tom nejede se stává čím dál větším nepřítelem ovčího stáda. Ale všichni tito lidé nás mají něco naučit. Na jejich smutných životních příbězích můžeme vidět, že takhle to být nemusí. Náš život je dar, nenechme si ho nikým vzít.

Můj taťka se vždy dokázal postarat o rodinu a zajistit ji. Ve výchově jsem si vždycky myslela, že byl přísný. Ale pak jsem pochopila, že to nebylo nic, co by dělal schválně. Každý rodič vždy dělá to nejlepší, co umí. A to může znamenat úplně cokoliv co zrovna udělá, protože nic lepšího neumí.

Říká se, že vztahy s otcem se vždy odráží na finanční situaci dítěte v dospělosti.

Neproudí-li k vám v dospělosti peníze a vidíte, že to není normální, protože děláte vše tak, jako ostatní a přesto se nic neděje, podstata problému bude uložena hlouběji než jen v nenalezení správného zaměstnání. Vím, že je to často hodně těžké a že jako dítě člověk nemá taková práva a nemůže odejít. Ale ve chvíli, kdy už alespoň trochu jde převzít odpovědnost do svých rukou, to prosím udělejme a žijme svoje životy podle sebe!

Samozřejmě, že stejným způsobem se může chovat i matka, ale tohle je článek o otcích. Vůbec jsem tím nechtěla říct, že by otcové byli špatní. Tak to není. Jsou lidé, kteří mají a měli úžasné tatínky, pečující, láskyplné a opatrující. A maminka mohla být přísná a nebo byli oba rodiče naprosto dokonalí. A nebo ne. Každý má to, co má zažít a z čeho se má učit. Děti s dospělými si často nerozumí, protože mezitím, co děti jednají ještě z pozice srdce a tudíž lásky, dospělí jednají z pozice ega a tudíž strachu. Proto dítě nemůže nikdy pochopit, proč ho rodič za cokoliv trestá slovně nebo fyzicky, protože ve světe lásky neexistují chyby! Pouze zkušenosti. 

Děti jednají z pozice srdce a lásky, dospělí však často z pozice ega a tudíž strachu. 

Občas se nám tito zvláštní muži – otcové napříč rodinami v generaci snaží namluvit, že na něco nestačíme nebo že náš pohled na svět je naivní, protože realita je jiná. Ale to je přece jasné, že realita každého je úplně jiná. Průšvih je, když svou realitu nutíme všem ostatním jako jedinou možnou.

Realita je zkreslený úhel pohledu každého z nás. 

Dvě sestry spolu měly dobrý vztah a mladší ze sester té druhé hlídala děti, které u ní trávily často své dětství. Když se však mladší sestra vdala, její manžel se nechtěl stýkat s příbuznými. Nejdříve jezdil na návštěvy s nevolí, poté čekával venku v autě, nakonec už vždy jen sestru k té starší přivezl a skončilo to tak, že ji odmítl i vozit. Ale druhá sestra neměla řidičák. Nakonec si v ideologii svého manžela zvykla a tak si ani nevšimla, že jí pomalu ale jistě vymyl mozek. Svou starší sestru už nenavštěvuje, zavolá pouze když potřebuje někam odvést. Svou jedinou dceru odřízla od dvou dcer své starší sestry a tyto sestřenice se na ulici sotva poznají a pozdraví. Mladší sestra v manipulaci svého manžela začíná po letech každou svou větu:,,P. říká, že…“

Ano. Všechno jsou to bohužel příběhy z mojí rodiny, bližší i rozšířenější. Já jen věřím, že naše generace bude tohle měnit a že muži, ze kterých se v dnešní době stávají otcové, jsou již vědomější, plní lásky, pochopení a tolerance a vedou své děti k tomu samému. Žehnám všem takovým skvělým mužům a otcům.

S láskou

Pavlína

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů