Prostý a opravdový život se žije tady a teď

Rodina je základ a to nejen státu, to je prostě věc jasná

Když se nad tím ale tak zamyslím, se svými příbuznými jsem často ve styku nebyla. Ano rodiče a sestra, ty jsem vždy považovala za tu základní rodinu, ale příliš jsme se nenavštěvovali s ostatními. Důvod to mělo jednoduchý, moje tety z taťkovy strany jsou o deset i více let starší než on a tudíž i jejich děti jsou starší a jako děti jsme si neměly co říct, protože já byla v dupačkách a oni už vycházeli z devítky. Moje mamka má jen jedinou sestru, ale její dcera se opět narodila, když nám bylo skoro 10 let a nebyla zde ani nijak velká touha ty vztahy navzájem utužovat.

Koho jsme v dětství se sestrou navštěvovaly neustále, to byly babičky a prababička. A na to ráda vzpomínám. Dědy jsem nepoznala z důvodu toho, že jeden už nežil a druhý nechtěl poznat nás. Suma sumárum, myslela jsem si, že jsme ,,normální“ rodina, až jsem došla k závěru, že snad neznám kolem sebe člověka, který by to právě s rodinou měl všechno v naprostém richtigu. Taky sourozenci taťky k nám jezdili a dodnes jezdí na návštěvu, ale takovou tu nedělní o pouti, kdy se řeší peníze, nemoci a politika.

Proto, když jsem před devíti lety poznala Tomáše, moje první reakce byla taková, že jsem se dlouho zdráhala poznat jeho rodiče a o příbuzných ani nemluvím. Myslím, že už jeho babičky s dědou jsem byla za ty roky jednou nebo dvakrát. Mělo to ale i ten důvod, že jsem jezdila domů občas na víkend a chtěla jsem vidět hlavně svoji rodinu.

Když je člověk dítě, tak často dá na to, co mu říkají ostatní o příbuzných a potom už s tím žije i v dospělosti

O to víc mne překvapilo, když jsme o minulém víkendu jeli rozvážet svatební oznámení a koláčky. Začali jsme v sobotu u Tomášových příbuzných a pokračovali v neděli u mých. Zvláštní je, že jsem v sobotu ani nebyla nervózní, jeli jsme na oběd k Tomášovým prarodičům, kteří bydlí kousek tam od nás za Táborem.

Taky jsem vyrostla na vesnici, ale tohle bylo, jako bych se vrátila do dětství. Už týden dopředu nám babička volala, co má uvařit a my jsme si sprostě objednali hovězí vývar a svíčkovou s knedlíkem k tomu! A jak jsme se na to těšili. Šel na mě klid a pohoda z toho vesnického ruchu. Všude štěbetali ptáčci, vonělo to, bzučely včelky a my jsme se náhle octli ve světničce, kde hrála dechovka, voněl oběd a všude visely obrázky Panny Marie, jezulátek nebo nápisy typu: ,,Kde se dobře daří, tam Bůh hospodaří.“ Bylo sice půl jedné, ale babi s dědou byli už dávno po obědě.

My jsme si nandali vývar do takových těch krásně tlustých kytičkovaných talířů a jedli jsme. Z okna jsem pozorovala teplý jarní den a říkala jsem si, že jsou ti lidi na vsi takoví nějací víc klidní a v pohodě. Když jsem si přidávala další knedlík a omáčku, cítila jsem se opravdu dobře a naplněná klidem. Babička měla radost z oznámení, ukazovala nám svoje zlato a snubní prstýnky, které si tenkrát nechávali dělat ze zubního zlata, protože bylo těžké sehnat zlato jiné. Po obědě si dal Tomáš zabijáckého turka a já čaj. Babička přinesla beránka, rozbalili jsme koláčky a bylo to. Prostě pohoda. A bylo to úplně skvělý, slyšet zase slova jako kremole, počta, čekuláda a hrdneček. Líbilo se mi, jak to bylo všechno opravdové a nikdo si na nic nehrál, jako kdybych vstoupila úplně do jiného světa.


Po obědě jsme šli na zahradu, hráli si se psem, pozorovali včely, co chová Tomášův strejda, koukli na králíčky, kteří měli malé a užívali si tu pohodu.

Odpoledne jsme se přesunuli za tetou a strejdou, kteří mají rybník a pracují hodně venku. Je zvláštní, že tihle lidi obecně mají úplně jiné hodnoty. Nemají sice perfektně vybavené byty, ale mají dobré vztahy, krásná zvířata, vaří dobré jídlo, jsou spolu v přírodě a to je hodně důležité. Úplně tam chybí ta soutěživost, puntičkářství a upjatost, kterou často vnímám ve městě.

Není třeba si na nic hrát, všechno je opravdové, tak jak to je

A já si uvědomila, jak ten čas rychle letí, jak nám v Praze běží a utíká a jak se oba v přírodě cítíme dobře a uvolnění. Cítím, že bychom se měli vrátit k tomu původnímu způsobu života. I tím, že se blíží svatba si více uvědomuji důležitost rodiny a ta pro mne souvisí s přírodou.

Druhý den jsme jeli po mých příbuzných a opět ti na vesnici byli více uvolněnější a otevřenější, mezitím, co babička žijící sama v bytě mi přišla trochu smutná. A přemýšlela jsem o tom, kde to vlastně mají staří lidé nejlepší. Sice na vesnici musí jít třeba sami zatopit, ale jsou denně ve styku s přírodou, ptáky a zvířaty, což jim dodává energii. Když se potom někomu něco stane, tak Anka hned ví, že Fanče něco je, protože ta nevyšla pár hodin na zápraží. Teď si dělám trochu srandu, ale jsou tam ty kontakty. Kdežto taková babička nebo dědeček žijící sami v betonovém kvádru na sídlišti, jsou pořád sami, sociálně izolovaní, v kontaktu s prodavačkou v Lidlu nebo pošťačkou, když jdou pro důchod.

A ten lidský kontakt si myslím, že je moc důležitý

Mladý člověk žije a jeho tělo se snaží neustále udržovat zdraví. I když do něj pere alkohol, cigarety a další svinstva, pořád se snaží dostat se do bodu zdraví, aniž o tom ten člověk třeba nějak více uvažuje. Starý člověk se potom může snažit, ale jeho tělo od určitého bodu začne chátrat a občas mi přijde, že ten zlom u těch starších lidí přichází opravdu ze dne na den. A potom už to tělo udržuje a oživuje hlavně ta vůle a chuť žít a tak jak začne odcházet, tak tělo začne rychle následovat.

Uvědomila jsem si u všech příbuzných, jak život letí, ale hlavně, jak jednoduché může být život naprosto promarnit a usnout na vavřínech, že tu budeme věčně a na všechno bude dost času.

Nemusí to trvat moc dlouho a každý z nás zjistí, že je starý a už nemůže to, co dřív

A že to opravdu není kliše, že život je tady a teď. Protože až my jednou odejdeme, bude třeba zrovna den jako malovaný, budou zpívat ptáci, pojede autobus, děti půjdou ze školy na zmrzlinu nebo koupaliště, zase vyjde slunce a život půjde dál. Nezmění se kvůli nám vůbec nic. Každý tady tu příležitost máme, každému nám ta svíčka hoří, někomu delší, někomu kratší, ale jde o sílu plamenu…

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů