Proč generace našich rodičů ve vztahu nežije, ale pouze přežívá?

Každý máme o lásce trochu jiné představy. Někdo si pod pojmem láska představí tu neomezenou, bezpodmínečnou sílu, která udržuje při životě nás a vše živé. Jiný vidí lásku ke svým dětem, lásku k umění, lásku partnerskou. Každý si v období své zamilovanosti a lásky myslí, že ten jeho vztah je nejlepší, nejvíce upřímný, opravdový a že se s tím druhým miluje tak, jako se nikdo na světě s nikým jiným nemiloval. Že právě ta jeho láska je ta nejkrásnější na celém světě a je to tak v pořádku. Cítím, že by to tak mělo být.

Láska přežije všechno

Z historie známe příběhy velkých lásek, osudových setkání, která hnula světem. Romeo a Julie, Kleopatra a Caesar, Tristan a Isolda…byly to všechno lásky z červené knihovny? Nebo jsme si je vyprávěním po staletí přibarvili sami? Třeba to byla jen vášeň a sex a s láskou to nemělo co dočinění. Ale obecně se ví, že tohle všechno asi znamená lásku v pojetí nás lidí.

Vášeň, sex, cit, blízkost toho druhého – partnerská láska?

Když se zamýšlím nad tím, proč to tolika lidem z generace našich rodičů nevyšlo, docházím jen k jednomu východisku. Velké procento párů se tehdy bralo jen z jednoho důvodu – těhotenství. Generace našich rodičů neprocházela žádnou osvětou ohledně sexuální výchovy, matky se bály mluvit se svými dcerami o menstruaci a tak cyklus nazývaly TO a nebo v lepším případě perioda. ,,Na tady máš vložky, nějak to přetrp a za měsíc znovu.“ Holky o tom věděly úplnou prdlačku, akorát se každý měsíc styděly za to, co se jim děje, že je to bolí a nevědí, k čemu to je dobré. Potom se v nějakých osmnácti letech seznámily s klukem, kterým o tom věděl ještě větší belu, ale měl sexuální pud a moc dobře věděl, co s ním udělat. Takto dva sexuálně neznalí lidé spolu začali chodit….plodné dny, ovulace, menstruace španělská vesnice a ženy byly často rychle těhotné.

Nechci z generace našich rodičů dělat nějaké neandrtálce, kteří nevěděli, co si počít s vlastním rozkrokem, ale většina lidí mého věku se narodila tím způsobem. Z vyprávění se doslechli, že byla mamka těhotná, potom rychle svatba, aby nebyla ostuda a už to jelo. Samozřejmě určitě vždy existovali a existovat budou lidé, kteří chtěli uzavřít manželství i z jiných důvodů než spojení dobrý rodů, těhotenství, nebo zajištění hmotných statků. Ale já znala spíše ty první případy. Dřív bylo prostě nepřípustné, aby spolu lidé několik let jen tak chodili, nedej Bože měli děti a nebyli u toho sezdáni. Byla by to strašná ostuda a v době komunismu a nesvobody, by se skutečně lehce ocitli na hranici společnosti. Často se tak brali lidé, kteří spolu sice čekali dítě, ale také velké trable. Znali se pramálo, předtím spolu nebydleli, nezkoušeli společné soužití, šli prostě do akce. Mnoho těchto párů dnes vlastně ani pořádně neumí odpovědět na otázku, jestli by se bývali vzali, i kdyby nebyla žena těhotná, dost možná, že ne.

Když se tihle lidé, kteří se neznali vzali, dost času – asi tak dvacet let, jim zabrala výchova dětí. Když se potom děti rozletěly do světa, začaly manželské problémy. Ti dva lidi se dostali opět do období před dvaceti lety. Zjistili, že jsou dva cizí lidé, kteří si možná nerozumí, nemají si co říct, nemají mezi sebou vybudovanou důvěru a pevný vztah, pouze se papírově stali nějakými osobami oprávněnými vychovat děti.

A když děti odešly, ouha kdo my vlastně jsme a co tu spolu děláme?

Proto dnes někteří z těchto lidí žijí i v naprosto nefunkčních svazcích, které nejenže nenaplňují, ale dokonce ničí oba dva. Jsou to lidé, kteří když něco slíbili, brali to vážně a jsou ochotni se toho zuby nehty držet až do smrti, protože nic jiného neznají, jednou to slíbili tak co a změny se bojí. Jenže když to slibovali, věděli, co slibují, byla to opravdová svatba z lásky, pojmout toho druhého za svůj osud, člověka, kterého se budu do smrti snažit chránit, milovat a ctít ho? Nebo se podepsaly papíry na radnici, následovala žranice, chlastačka, ženich klopil panáky a nevěsta seděla sama u stolu, což byl předobraz klasické modelové situace jejich budoucího manželství?

V jiném případě nemusela být žena těhotná a páry se braly třeba po dvou i třech letech chození. Ovšem pod pojmem chození se myslelo rande každý pátek na 2-3 hodiny a za tu dobou člověka nepoznáte. Psaly se sice dopisy a bylo to romantické, ale ten denní kontakt s tím druhým, poznání druhého, prostě chybělo a to považuji za tu zásadní chybu. Pokud se tedy vzali tihle dva, kteří sice nečekali dítě, ale znali se taky jen z vyprávění, to dítě si pro změnu pořídili, aby zaplnili tu díru, kterou mezi sebou měli a za dvacet let nastala stejná situace jako u těch prvních dvou.

Totální konec je, pokud si to zmiňovaní slíbili v kostele před Bohem, to už spolu budou přesto, že to nefunguje, i kdyby měli chcípnout. Jenže slíbili to před tím Bohem, který nás všechny stvořil nebo před tím, kterého si vytvořili lidi a církev? Před tím Bohem, co lidi trestá a je třeba se ho bát?

Myslím, že opravdový Bůh by od nás nežádal, abychom zůstávali na jednom místě, přestože se nikam neposouváme a je nám z toho špatně

Někdo má to štěstí a prožije dobrovolně celý svůj život s jedním člověkem, někdo se od jednoho něco naučí a potká jiného, ale ani jedno ani druhé není víc záslužné. Na oko je sice hezké, slavit 70 let manželství, ale pro těch pár minut obdivu od jiných není moudré setrvávat v něm, přestože toho druhého už dávno ničí.

Generace našich rodičů často nechápe tu naši. Zvláštní je, že prarodiče nás často chápou lépe. Jako by opravdu naši rodiče byli poznamenání tím, že se narodili, vyrostli a oddali za komunismu. Jako by zůstali tak nějak strnulí, protože se možná někdo dívá. Mně se na naší generaci líbí, že se můžeme poznávat, svobodně se rozhodovat, zda s tím druhým budeme, jestli si pořídíme děti, pokud Bůh dá a pokud ne, můžeme spolu zůstat i bez nich, pro nás dva, pro partnerství a lásku. Jako by snad spolu dva lidi nemohli žít i bez dětí. Sice je teď trochu jiný a modernější trend, všichni řeší raw a bio a aby partnerský život byl podle všech návodů, ale pořád mi přijde, že je v tom větší svoboda, než dříve.

Naši rodiče, tety a strýčkové se na jednu stranu instituci manželství jakoby vysmívají. ,,Je to jen debilní papír, podívej se, stejně to všude dopadne stejně.“ Ale přitom na druhou stranu, když ten papír ještě ve třiceti nemáme, jsou z toho nervózní. ,,No to je dost, už jste byli přechození, nemůžete žít takhle na psí knížku, jak by se jmenovaly děti.“ Takže se zdá, že manželství přece jen něco znamená. Proto jsem nechápala, proč na nás někteří koukali jako na ufouny, když jsme začali plánovat naši svatbu.

Naše svatba pro mne není jen ten den, že se něco podepíše. Je to pro mne naše láska, všechny přípravy, text v oznámeních, bedýnky, které Tomáš s láskou vyráběl, natíral, dveře, které sehnal, abych jimi mohla projít a byla jsem ten den jenom jeho princezna. Tátové nechápali, co s tím děláme za tijátry, protože nechápali, co je to opravdu milovat ženu. Já to vidím a cítím každý den. A jsem vděčná za všechny kluky, co se se mnou v pubertě rozešli a já brečela, jako kdyby se měl skončit svět. Udělali totiž místo tomu nejúžasnějšímu člověku, spřízněné duši a osudové lásce, kterou si nenechám ničím a nikým zkazit, pomluvit, zevšednit a zobecnit. ,,Takových už bylo a jak to dopadlo.“

Mě ale takoví nezajímají, zajímá mě, jak to máme my dva.

A prototyp dnešního vztahu dvou padesátníků, kdy muž počítá s tím, že má doma veškerý servis, od manželky, která ho to ale tak naučila a on už to bere jako samozřejmost, se mi nelíbí. Muž nemá ženě pomáhat s dětmi nebo doma. Znamenalo by to, že děti jsou jen její a práce v domácnosti je jen její úloha. Není to pomoc JÍ, je to prostě ta činnost, protože domácnosti a děti jsou stejně toho muže jako ženy a je to partnerství ve dvou. Chlap si pak pustí televizi, nebo jde na pivo a žena doma buď uklízí, nebo si pustí svojí televizi a v ní se dívá na telenovelu, kde sleduje, jak by to bylo krásné kdyby. Nebo sedí a je jí líto všech křivd, které na ní její manžel napáchal a čeká až se jí přijde omluvit, mezitím, co on toho není schopen, protože si ani žádnou vlastní chybu nepřipouští. V tomto zvláštním soužití, pak oslaví 50 let od svatby. A přitom do rakve už nezbývá možná ani polovina z toho…

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů