Opouštění – karta, co mi změnila život

,,Moni vytáhni si jednu kartu,“ řekla jsem vloni na Silvestra své sestře. ,,Karta, kterou si vytáhneme, bude určovat téma pro náš další rok,“ těšila jsem se naivně a ještě s určitou veselostí a přitom míchala krásně barevné karty od Lucie Ernestové. Mezitím, co si moje sestra vytáhla krásně barevnou kartu s název Smysl života, na mě tam vykoukla modrá a potemněla karta se spoustou hrobečků a názvem Opouštění.

Trochu mi klesla brada a cítila jsem se smutně, ale potom mi došlo, že já prostě v životě nemůžu mít asi nic úžasně jednoduché. Nejdřív jsem se lekla, co ta karta vlastně znamená. Potom mi došlo, že v životě musíme prožít spoustu malých smrtí, abychom se mohli znovu narodit.

Znovuzrodit.

Brala jsem to hodně jako symboliku a říkala jsem si, že to určitě nějak zvládnu, ale v hloubi jsem cítila zvláštní tíhu. Byli jsme s Tomášem tou dobou v Táboře, bylo po Vánocích a když jsme se vrátili do Prahy, tak se život vrátil do starých kolejí. Začátkem roku šla moje sestra na přednášku Gabriely Tuatti Vágnerové o endometrióze. O téhle nemoci jsme toho společně už spoustu věděly, ale mně zaujaly sedací bylinné koupele, které jsem začala praktikovat.

Líbila se mi ta představa stráveného času sama se sebou, bylinami, studenou a teplou vodou a hudbou v uších. A při takové jedné koupeli někdy kolem března si Tomáš sedl na zem v koupelně a povídali jsme si. A mě najednou napadlo, co kdybychom se vrátili do Tábora, když v Praze je život tak hektický, práce je od nevidím do nevidím a vše trvá déle a je to dražší. (To jsme ještě nevěděli, že v Táboře je nejdražší voda, parkování a trilion dalších věcí).

Začali jsme o tom vážně uvažovat, promluvili si s našima, se sestrou a rozhodli se, že jdeme do toho. Jako jsem si dřív nedovedla představit, že bych někdy šla z našeho pražského bytu, nedovedla jsem si představit, že bych třeba žila dál v Praze. Přišel duben a datum našeho stěhování a my za sebou zavřeli dveře našeho krásného pražského bytu, v němž jsme žili tři roky v pronájmu.

Ale potřebovali jsme to – být daleko od všeho a jen spolu.

Bylo tu opouštění číslo jedna. Náš byt v Praze. Věděli jsme, že i když jsme do Tábora chtěli, nebude to úplně jednoduché. A taky nebylo. Tomáš začal pracovat u mého taťky ve firmě a protože jsme ještě neměli byt, zatím jsme bydleli na vesnici v rodném domě mého taťky, kde byl i v květnu úplně ledový dům a Tomáš každý den po práci šel topit a v půli noci jsem už stejně drkotala zuby.

Některé dny byly krásné, bylo jaro, postupně i teplo a my se brodili ranní rosou a pili v pergole smoothie z ovoce a já sbírala luční kvítí. Jiné dny byly náročné, Tomáš pracoval dlouho a hned po práci jel do našeho nového bytu, rekonstruovat a kolikrát tam byl až do noci. Neshody s rodiči, nedostatek osobního prostoru, hádky, nervy na pochodu. I to byla občas realita všedního dne.

Přesto všechno se stalo, že jsem nějakým zázračným způsobem otěhotněla. Myslela jsem si, že po letech bolestí, to třeba ani nepůjde. Byl večer v úplňku, seděli jsme venku na trávě, kolem proběhla ropucha a všude kolem lítaly světlušky. Bylo to jako v pohádce a mohlo snad být v prostoru víc znamení?! Připadala jsem si výjimečně a zvláštně, těšila jsem se na nový život ve mě a ráda jsem najednou nosila šaty a měla jsem takový pocit potutelného štěstí.

Až do jednoho dne, kdy mě tak zvláštně pobolívaly záda a byla jsem hodně unavená, což jsem přikládala spíše vyčerpání z horka. Do doby než jsem začala krvácet. Zamotala se mi hlava a já zavolala Tomášovi. Přijel co nejdříve, jak mohl a jeli jsme do nemocnice. Nekonečně dlouho jsem doufala, že to bude v pořádku, protože to se přece občas stane. A bylo tu opouštění číslo dvě, když jsem z úst lékařky slyšela: ,,Je mi to líto, ale děloha je plná krve, právě vám začal spontánní potrat.“ Jela jsem domů s bolestí v břiše a v srdci a cítila se zvláštně prázdná.

Z jedné chvíle štěstí se najednou úplně zbortil celý svět.

Do toho jsem ještě ztratila náramek od mojí sestry, který jsem dostala, když jsem ukončila vysokou školu a připadala jsem si podvedená a zrazená. V takové chvíli se těžko věří, že vše je tak, jak má být, protože my lidé to holt občas chceme jinak, protože máme strach. Blížil se rok od naší svatby a bylo tu opouštění číslo tři. Do domu, ve kterém jsme žili, měli přijet letní rekreanti a my jsme se museli přestěhovat do domu k mým rodičům.

Atmosféra trochu houstla po proběhlém traumatu, o kterém nikdo nechtěl moc mluvit a nikdo nevěděl, jak se k tomu vlastně postavit. Hádky mezi všemi byly stále častější, protože už to bylo trochu natlakované. Do toho přiletěla z Madridu moje sestra a já jsem byla šťastná, že ji tu mám, protože jsme si spolu krásně v rámci možností užily léto. Rekonstrukce našeho bytu se ale protáhla na delší dobu, než jsme čekali a k opouštění číslo čtyři došlo až někdy v polovině září, kdy jsem sbalila všechny svoje věci a jednou provždy opustila svůj pokoj v rodném domě, který jsem i při životě v Praze stále udržovala.

V novém bytě jako by začala úplně nová etapa, která symbolizovala nové štěstí. Všechno bylo krásné a nové a mě bavilo uklízet a zařizovat. Chodili jsme na procházky, užívali si zaslouženého klidu a měli pocit, že to jsme konečně my. A v jednom takovém krásném večeru jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Vůbec jsem neměla předsudky, že by to tentokrát nevyšlo, protože jsem cítila, že teď už to bude jiné. Viděla jsem opět tolik znamení, která už ale byla natolik osobní, že o nich nelze mluvit.

Měla jsem od první chvíle dobrý pocit a chtěla jsem si stále číst Bibli. Denně se mi o tom všem zdálo a ve snech mi to stále něco potvrzovalo. Cítila jsem v sobě růst lásku a měla jsem nádherný pocit, že jsem rozkvetlá žena. Až do jednoho dne, kdy jsem zacítila bolest v podbřišku a vydala se ke svému doktorovi, který mi řekl, že jsem pravděpodobně znovu potratila. Nechápala jsem to, protože výsledky krve stále ukazovaly, že těhotenství roste.

To, se mému lékaři nelíbilo, protože v děloze nic neviděl a poslal mne proto do nemocnice s tím, že se musí vyloučit mimoděložní těhotenství.

Týden hrůzy a neskutečného strachu jen sama se sebou

Zase jsem nemohla věřit tomu, co se děje a přála jsem si, aby to byl nějaký zlý sen, ze kterého se už co nevidět probudím. Jenže opak byl pravdou. Byla jsem sama na pokoji a co dva dny mi dělali kontrolní ultrazvuk a brali krev a čekalo se, kde se těhotenství objeví. Když už byly hodnoty vysoké a stále se nic neobjevovalo, řekl mi doktor, že mne ráno budou operovat. Ve dnech plných strachu a pláče jsem přemýšlela nad tím, jak to celé uchopit.

Ráno mi zavedli kanylu do žíly a doktor řekl, že se ještě pro jistotu podívá na ultrazvuk. ,,Ještě, že jsme počkali,“ ozvalo se najednou z jeho úst s tím, že v děloze vidí váček a že je to určitě v pořádku a počkáme jen ještě den a pustí mne domů. Mezitím jsem střídavě krvácela a nevěděla, co si o tom myslet. Další den mi udělal ultrazvuk jiný lékař a řekl, že těhotenství je umístěné příliš blízko v děložním rohu a že bude stejně nutná operace, protože jinak při růstu miminka hrozí protrhnutí dělohy.

Nemohla jsem zase věřit svým uším a potom, co jsem si s pláčem oddechla, že to bude v pořádku, to začalo celé nanovo. Další den přišli s tím, že těhotenský hormon v krvi se zastavil a těhotenství neprospívá a bude stejně nutná revize dělohy. Seděla jsem sama v pokoji a přemýšlela, co s tím. Dostala jsem propustku na taťkovy šedesátiny a plakala jsem v třesu, když jsem viděla miminko mojí sestřenice.

Večer jsem se vrátila do nemocnice, kam se mi už opravdu nechtělo a ráno mi udělal ultrazvuk další lékař. Byl víkend a on mi řekl, že je to na mě, že se mohu rozhodnout pro revizi a nebo počkat na spontánní potrat. To pro mne byla nová informace, protože do té chvíle mi pořád jen někdo říkal, co musím. Poslechla jsem si zrovna zajímavou meditaci od Terezy Kramerové, kde mluví o svém vlastním potratu.

Ještě jsem meditaci ani nedoposlechla a potom jsem poprosila miminko, že pokud to jde, že bych byla ráda, aby vše odešlo přirozeně a já nemusela na revizi. Byla to upřímná a uvolněná prosba narozdíl od všech urputných přání během týdne a půl v nemocnici,kdy jsem prosila o všechno možné i nemožné a neuměla to pustit z otěží. Po chvíli jsem ucítila zvláštní zacukání a ani ne do dvou hodin tu bylo opouštění číslo pět a já podruhé za půl roku spontánně potratila. Lékařka i přesto trvala na revizi a já jsem ji odmítla.

Věděla jsem, že teď už to zvládnu. Počkali do rána a když těhotenský hormon v krvi razantně klesl a váček na ultrazvuku se ztratil, poslali mne domů. Brečela jsem vděkem a radostí, že mohu jít domů a zároveň nad tou další prázdnotou, která se mne opět chytla.

Jsem však vděčná, že jsem mohla strávit Vánoce doma a že božské načasování bylo právě takové. Měsíc po potratu jsem dostala svoje první bezbolestné měsíčky v životě po 17ti letech krvácení. Do té doby jsem lezla po zdi v urputných až 24 hodinových křečích. Pamatuji si, že jsem si vloni jako cíl v lednu napsala mít bezbolestné měsíčky. A to se mi splnilo, ale za cenu všeho toho, co se stalo.

A proto si dávejte dobrý pozor, co si přejete a přijměte to potom se všemi následky, protože jedno přání pro své splnění může zahrnovat velké množství událostí, které si už třeba nepřejete. Je to, jako by si někdo přál, aby mu třeba zmizely bolesti hlavy, ale neví, že aby se tak mohlo stát, musí mít např. autonehodu, při které dojde k zasazení obratle do polohy, kde měl být a bolesti přestanou. Nebo jakákoliv jiná situace.

A proto jsem si tak nějak přestala svým lidským egem cokoliv přát, protože nikdy nevím, co to přinese a raději jen oceňuji, když se děje to, co mi zrovna dělá radost a potěšení. Rok 2019 byl pro mne skutečně plný opouštění a to jak na fyzické, tak psychické rovině, kdy jsem opustila spoustu nefunkčních vzorců. Asi bych to sama a pozvolna nezvládla a proto jsem k tomu byla doslova donucena pobytem v nemocnici, který pro mne měl sice drsný, ale dost pomocný terapeutický účinek, kdy docházelo ke katarzím s bolestnými událostmi mého života.

Přejte si podle libosti, pokud jste však připraveni svá přání zažít se všemi jejich důsledky…

S láskou

Vaše Pavlína

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů