Nezavírejte úplně svoje dvířka do dětství

Vidím se jako včera, jak sedím ve svém pokojíčku, s něčím si hraju a  poslouchám Hurvínka. Moje sestřička je opodál, naši jsou v obýváku, není se čeho bát. A já přesto nejsem úplně klidná. Myslím si, že to možná bude trvat věčně, že já budu malá a někdo se o mě bude starat, abych byla neustále v bezpečí a ochráněná. Jako malá jsem vždycky říkala: ,,Tyjo kdybych věděla, že tenhle rok bude v pohodě a nic se nestane, užila bych si ho úplně jinak.“ Ale to právě neví nikdo a  přesto si ho musí užít, pokud z toho života chce něco mít. Nejen rok, ale měsíc, týden, den, každou minutu.

Na Hurvínka sedl prach, dětství je jen v mé mysli a fyzicky se do něj už nejde vrátit

Často vzpomínám na to, jak jsem se cítila jako malá v bezpečí – někdy. Jindy když se děti na narozeninových oslavách smály, já jsem brečela, že už tak rychle utekla a já se zase blížím o něco víc ke smrti. Nebyla jsem k utišení.Už jako malá jsem hodně vnímala konečnost našich fyzických těl a životů a přišlo mi to nesmírně líto. Měla jsem ale ráda objevování nových věcí a kdybych se tam mohla vrátit, užívala bych si to všechno víc. Chovala bych se více jako dítě, ztřeštěně, uvolněně, spontánně. Užívala bych si každičkou minutu. A takhle to není jen s dětstvím, za 10 let si dost možná řeknu to samé o této situaci, protože je dost možné, že to se stane. Nakonec na chvíle, které mi někdy připadají složité, budu s radostí vzpomínat, protože to zase bude úplně jinak. Můj taťka vždycky říkal:,,Malý děti, malý starosti. Velký děti, velký starosti.“

A teprve nedávno jsem pochopila, jak to myslel

Když jsme byli úplně malí, říkali nám:,,Tohle ještě nemůžeš, jsi dítě, sem děti nesmí, tohle děti nesmí, to není pro děti.“ Přijali jsme tedy plnou úlohu dítěte a najednou nám začali říkat:,,Nechovej se jako dítě, brzy budeš velká, musíš přebrat zodpovědnost, už ti není pět.“ Najednou jsme tedy chtěli být těmi dospělými a záviděli jsme těm obříkům nad námi, co už jsou velcí. Ale v pubertě přišel pád a naše domnělá dospělost, zase začala být potlačována:,,No kdo si myslíš že jsi? Jsi jen malý dítě, co si hraje na dospělýho. Na to máš ještě dost času. Dokud žiješ pod mojí střechou, tak platí, co říkám já.“ Když jsme se tedy uvelebili někde mezi dětstvím a dospíváním, přišel v rané dospělosti další zlom:,,Chovej se jako dospělá. Ve tvým věku už mají lidi dávno děti. Co hodláš dělat se životem?“

A tam někde se stala ta chyba. Ať už to byli rodiče, učitelé, nebo příbuzní a přátelé, kteří byli starší než my. Určití lidé nám začali říkat, co máme dělat a jací máme být. Přitom ti samí lidé na to za pár let měli úplně jiný názor, nebo na to už dávno zapomněli. A my jsme se tím třeba začali řídit. Když vidím sebe sama, tak cítím, že se neustále měním, dospívám duševně i psychicky a samotné mi občas není rady. Tudíž člověk, který někomu radí, má sám často spoustu problémů a neví, kudy kam. Nakonec téměř nikomu není možné opravdu poradit, pouze mu můžeme ukázat kousek z naší cesty, který ho buď obohatí a nebo ne. Nakonec si ale stejně bude muset každý vyšlapat tu svou cestu.

Traumata, smutky a bolesti z dětství často formují celý náš dospělý život

Vždy jsem chtěla, aby každé dítě na světě mělo šťastné dětství, dostatek jídla, vody, lásky, oba rodiče, vzdělání a s kým si hrát. Na světě jsou ale věci, které jsou větší než my a kolikrát jim naším lidským mozkem nejde dobře porozumět. A proto se i některým dětem dějí věci, které by nezvládli někteří dospělí. Věci, které mají vyšší smysl, který nám je skrytý a nerozumíme mu, ani kdybychom sebevíc chtěli. V dětském těle, které má být údajně veselé, pak může být dušička, která veselá není. Každý je individuální bytost, která je v nějakých vyšších sférách spojena v jedno, ale tady na Zemi jsme každý sám za sebe ve svém těle.

A naprosto mé vnímání vystihovala tahle fotka v klaunském oblečku. Klaun, který by měl být rádoby veselý bavič, je vlastně zamyšlený a někdy smutný. Jako jeho oblečení, napůl bílé, napůl červené. Jeden růžek spadlý a napůl radost, napůl smutek. Přesně vyvážené na miskách vah.

Když si naplno nedovolíme, nebo nám není dovoleno prožít dětství, chováme se pak jako děti v dospělosti

Stále jsme vlastně dětmi v dospělých tělech, vyžadujeme péči, pozornost a ochranu, kterou si popřípadě vymáháme. Ženy většinou pláčem a výčitkami, muži sexem nebo hrubým chováním. Někdy může pomoci si znovu smět prožít své dětství. Některé terapie dokonce doporučují dát si do pusy dudlík a hrát si s kostičkami, nebo se namalovat dětskými šminkami, běhat s kuší po lese, prostě prožít si naplno ten okamžik dětského věku, který vám jako dítěti byl odepřen. Neznamená to ale, že už byste se svým vnitřním dítětem neměli být nikdy v kontaktu.

Naopak

Kontakt s vlastním vnitřním dítětem je velice důležitý, protože dítě ve Vás žije stále. Když ho zanedbáváte, jste pak smutní i v životě. V tomhle mají výhodu muži, kteří umí zůstat kluky, hrát si a najít si čas na sebe jako dítě. Ženy často přebírají až moc brzy dospělou roli matky a pečovatelky. Odpočinek je pro ně potom masáž, kosmetická procedura nebo cvičení na hubnutí, což nijak neživí jejich vnitřní dítě, pouze je to opět vylepšuje, aby byly lepšími ženami a matkami. Své vnitřní dítě si lze představit jako malou verzi sebe sama.

Kde asi bydlí? Co je kolem? Jak často své dítě navštěvujete? Obejmete ho? Je zanedbané, nebo upravené?

Všechno tohle můžete sami vizuálně ovlivnit a upravit. Nezavírejte si úplně dveře do dětství, protože své vnitřní dítě pořád máme v sobě a tak ho hýčkejme a dopřejme mu lásku a pocit bezpečí, které jsou pro dítě tak moc důležité. Předáme je potom snáz i naším vlastním dětem.

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů