Náš porodní příběh

Záměrně říkám náš porodní příběh, protože se zrodil náš syn, já jako matka a Tomáš jako otec…

Po tom, co jsem zjistila, že půjdeme na porodní sál, tak jsem si možná naivně myslela, že to bude během pár hodin možná míň a já budu držet naše dítě v náručí. Seděla jsem na židli, co chvíli mě lámala vejpůl kontrakce a u toho jsme vyřizovali příjem. Tomáš šel do auta pro věci a porodní asistentka mi mezitím dělala test na kovídka a byl negativní. Potom přišel Tomáš a dělala test i jemu, byl taky negativní. Ani si nedovedu představit, co by se dělo, kdyby vyšel pozitivní. Prý by musel jít domů. Šílená představa. Lékařka, co se mnou sepisovala příjem, mě upozornila, že bych si měla nechat píchnout epidurál, ale já jsem to odmítla. Taky mi řekla, že je dost pravděpodobné a ať s tím počítám, že může porod skončit císařským řezem, že má malý opravdu velkou hlavu, která se jim už ani nevešla na ultrazvuk, aby ji změřili. Já jsem to ale vypouštěla druhým uchem ven.

Den před námi tam přišlo na svět snad osm dětí a po nás taky a 1.3.2021, kdy se narodil náš syn, tam byl jen jeden další porod. I to byl možná důvod, proč nikdo nic neurychloval a nechali nás v klidu. Dostali jsme se na velký porodní box s vanou, koupelnou a jako dar z nebes u nás byla úžasná porodní asistentka. A od zdravotní sestry jsem se dozvěděla, že vyrůstala jako malá v našem bytě, kde teď bydlíme.

Když jsme se na box dostali, byli jsme plní euforie a i přes bolest jsme byli přesvědčeni, že vše půjde hladce. Bylo asi kolem 7 ráno a Tomáš si šel koupit nějakou svačinu a zase se potom vrátil. PA mezitím udělala přípravu na porod, se kterou jsem souhlasila, protože teplá voda tomu někdy může pomoct. Čas se mi dost táhnul a veškerý můj pohyb byla sprcha – postel – vana. Otevírala jsem se dost pomalu a PA navrhla, že když budu chtít rozmíchá mi směs homeopatik, které budu po doušcích popíjet, abychom tomu trochu pomohli. Souhlasila jsem a ona pro ně šla dokonce do auta. Zapnula mi aromalampu a já jsem poslouchala afirmace z kurzu hypnoporodu, které mi potom už ale byly nepříjemné.

Napustila jsem si vanu, ve které jsem trávila kontrakce a ve vodě to bylo o něco snesitelnější, akorát postupem času už mi to začalo vadit, protože jsem byla hrozně zavařená a nebylo se tam čeho chytit, kde se zapřít a všechno tak klouzalo. Co mi hodně pomáhalo bylo to, že mi Tomáš při každé kontrakci tlačil záda k sobě, protože jsem měla hrozné křížové bolesti. Každé dvě hodiny mi sestry natáčely monitor vleže na posteli, což bylo pro mě ukrutné. Musela jsem ležet na zádech, špatně se mi dýchalo a kontrakce mě v té poloze strašně bolely. Za mnou byly na té posteli taková madla já jsem při každé kontrakci dala ruce za sebe a křečovitě je svírala, protože jsem si neměla na zádech jak ulevit. Když zrovna nebyl monitor, tak mi sestry přikládaly na břicho jen takový přenosný, kterým vždycky na pár vteřin srdíčko poslechly.

Poslední fotka před odjezdem do porodnice

Bylo kolem 10 možná víc a PA řekla, že pokud budu chtít, může mě vyšetřit, jak na tom jsme. Od rána, kdy to byly asi 3 cm, to teď bylo asi 5. Otevírala jsem se sakrálně ke křížové kosti místo směrem dolů a malý tak musel vynaložit obrovskou sílu na to, aby se správně narotoval. Měla jsem stále ukrutné křížové bolesti a v té chvíli už jsem pořádně asi tři dny nespala, nejedla a jen pila. Ten den jsem jen měla dva hroznové cukry, ze kterých mi potom bylo na zvracení, pár doušků vody a ta homeopatika po lžičkách. Ráno jsme si ještě s Tomášem udělali fotku a tvářili se vesele. Z vedlejšího boxu jsem přes zeď slyšela nářek nějaké ženy a bylo divné to poslouchat a moc jsem to nechápala, než jsem se sama ocitla v její fázi.

Tomáš nemusel mít respirátor a já taky ne, protože bych se v něm asi udávila. Čas běžel, bylo kolem jedné hodiny a já jsem byla asi na 6 cm. Věděla jsem, že to jde pomalu a byla jsem hodně unavená. Pořád mi nepraskla voda a kontrakce mě při monitorech bolely k zbláznění. PA mě vždy vyšetřila a nabídla mi, že tomu trochu pomůže a pokusí se mechanicky zvětšit otevření. Byla tak laskavá, že do papírů psala vždy o něco víc, než jsem byla otevřená, abychom měli čas a klid. Když se blížilo ke 4 odpoledne, byla jsem pořád asi na 6 cm a cítila jsem, že by se něco mělo stát. Potom mi nabídli vaginální napářku a snad by i byla příjemná a užila bych si ji, kdyby mě každou chvíli nelámala kontrakce. PA mi nabídla, že mi píchne vodu a já jsem z toho měla docela obavu. Hlavička už byla hodně sestoupená, takže by se v tomhle ohledu nic nestalo, ale přece jen je to zásah. Řekla jsem, že si to rozmyslíme a když se po hodině nic nedělo, svolila jsem. PA přinesla dlouhý nastroj na jehož konci byl háček. Říkala jsem Tomášovi ať jde pryč, ale on chtěl zůstat. PA byla opravdu zkušená, protože se jí to povedlo na poprvé, vůbec to nebolelo a najednou jsem měla pocit, že jsem se teple počůrala a chvíli jsem cítila úlevu. Důležité bylo, že voda byla úplně čistá. Tomášovi se udělalo špatně a málem omdlel. Byl úplně zelený a sesunul se tam na gauč.

Nicméně po prasknutí vody jsem měla pocit, že se kontrakce o něco zesílily a zase se rozjíždějí a že se něco začíná dít. V půl 6 přišla PA s tím, že jí končí směna a přeje mi hodně štěstí. Už jsme tam byli 12 hodin a zdálo se to nekonečné. Vyměnila se směna a nastoupila taková energická lékařka a dvě mladé porodní asistentky. Druhá lékařka se sem tam přišla dívat, jak to jde, protože už mě tam všichni znali jak inventář, za ten týden, co jsem tam jezdila s planými poplachy. Za celou tu dobu se tam neobjevil ani jeden muž a já jsem byla docela ráda. Lékařka mě celkem nechávala být, ale já jsem cítila, jak kontrakce slábnou a já už tak trochu nemůžu. Když bylo asi 8 večer, byla jsem pořád na 6-7 cm, doktorka mi řekla že pokud s tím souhlasím, píchla by mi oxytocin, aby se kontrakce zase rozjely. Moc jsem nechtěla, trochu jsem se i bála, ale doktorka mi řekla, že už to trvá dost dlouho, děloha je unavená, já taky a je potřeba dojet do finiše.

Po tom, co mi dali do kapačky oxytocin jsem se bála, že ty kontrakce najedou a já nebudu mít odpočinek, ale sestra mě ujistila, že bude kapat jen trochu, ať se nebojím. Do toho mi píchli něco na povolení svalů. Samozřejmě do pár minut najely neskutečně silné a bolestivé kontrakce a vlastně do konce porodu už mezi nimi nebyla skoro ani minuta pauzy. Kolem té 8 se rozjel fakt neskutečný hukot á já jsem mlela z posledního. Monitor byl při tomhle už ukrutný a já zalomené ruce dozadu, jsem pořád třímala ta madla. Střídala jsem to se sprchou, kde jsem byla na čtyřech opřená hrudníkem o nafukovací míč, který jsem objímala. Tomáš stál za mnou, sprchoval mi záda a stlačoval pořád bedra k sobě. Nová směna po něm chtěla, aby měl celou dobu respirátor, ale on byl fakt zlatý a nic mu nevadilo. Kontrakce mě nutily neskutečně křičet a nedalo se to vůbec ovládat. Byl to tak silný hrdelní zvuk, který vycházel z úplného nitra mojí bytosti. Bylo to až neskutečně zvířecí. Každopádně jsem myslela, že je to moje poslední minutka a že to nedám. V jedné chvíli mě to začalo strašně nutit tlačit, ale ten tlak byl tak obrovský, že jsem myslela, že se roztrhnu vejpůl. PA mě vyšetřila a řekla, že jsem tak na 9 cm, že ještě nemůžu jít tlačit. Já už jsem nemohla, řvala jsem jako lvice a myslela jsem, že bude po mě. Tomáš mě pořád sprchoval a stlačoval mi záda.

Cítila jsem v sobě už ohromný vztek, na to si pamatuju. Pořád mi někdo říkal, ať si dávám pozor a netlačím si břicho na míči a mě už to neskutečně sralo. Nehledě na to, že mi na to břicho potom sami tlačit chtěli a to je jako v pohodě. Objímala jsem ten míč, řvala a vždycky jsem natáhla ruku dozadu za sebe, Tomáš mi do ní sprchou stříknul trochu vody a já jsem si ji hodila do pusy, protože jsem v ní měla strašné sucho. V poslední fázi jsem ji už sbírala z podlahy a lemtala ji jako pes. Když mě znovu vyšetřila PA, řekla že ještě chybí aby se ohrnul lem branky a můžeme jít tlačit, ale, že ještě tak 10 min ve sprše. A to jsem už vážně byla na dně. Tomáš byl v tu chvíli tak laskavý, chápavý a já už jsem nemohla psychicky ani fyzicky. Schválně mi říkal, že už zbývá méně času, abych to lépe zvládla. Měl být ještě jeden monitor, ale já jsem řekla, že už to nedávám, že už ho nechci, protože prostě nemůžu…

Tak jsem se přesunula na postel, ze které se udělalo křeslo a myslela jsem, že jednou, dvakrát zatlačím a malý bude na světě. Celkově jsem tlačila něco přes hodinu. Lékařka mi nechávala prostor a stála vpovzdálí. S takovou zvláštní úctou a respektem nechávala mě a moje tělo pracovat. Vystřídali jsme neskutečně množství poloh k tlačení. Nejdřív jsem se zkusila zavěsit do Tomáše, který stál za mnou a tlačit v dřepu. To jsme udělali párkrát, ale nešlo to a já se pořádně neudržela na nohou. Nedovedu si představit, že bych v tu chvíli tlačila v té kluzké vaně do vody, což jsem si předtím tolik přála. Potom jsem si na tom lehátku klekla na všechny čtyři a držela se zase těch madel a zkoušela to tak. Měla jsem hrozný pocit, že se roztrhnu a doktorka mi řekla, že ten pocit musím překonat a tlačit přes něj. To byl naprosto nejšílenější pocit v životě. Kontrakce v tu chvíli už nebyly tak strašně bolestivé, protože jsem je už nemusela snášet v klidu, ale nutily mne tlačit. Zkusila jsem se sama vyšetřit a nahmatat hlavičku, ale nahmatala jsem jen cosi, co byla buď kůžička na hlavičce, která se srolovala a nebo, jak jsem se později dozvěděla, to byl pravděpodobně močový měchýř, který malý táhnul před sebou svou hlavou. Mňamka.

Nic se nehnulo ani o píď a někdo by si možná v tu chvíli řekl o císaře a nebo jiný netrpělivý lékař by ho rovnou udělal. Zbývala poslední možnost, jít na záda do polohy, kterou jsem předem odmítala a nechtěla, ale ve které se všechno teprve začalo hnout, což je paradox, protože na všech kurzech se tvrdí, že je to poloha, která miminku pomáhá nejméně, blokuje se kostrč a porodní cesty mají menší prostor. Teprve ale začala mela, doporučili mi chytit se pod koleny, zavřít oči, dýchat jako pejsek a dát hlavu na hrudník. Přesně to, co jsem za žádnou cenu nechtěla dopustit!!! Jenže světe div se, ono to v tu chvíli nejvíc šlo. Voda v tu chvíli už odtékala zelená a s příměsí krve a já jsem věděla, že už musím, že už prostě není cesty zpátky. Viděla jsem doktorku, která byla pořád vpovzdálí, jak se obléká do bílého obleku a říkám jí: ,,Tak koukám, že už jste v řeznickým.“ Všichni se začali smát. Byla tam ta lékařka, ještě dvě porodní asistentky a další lékařka. A ta první moje lékařka mi řekla ať tlačím vždy v té první nejsilnější kontrakci a vůbec si nedávám pauzy a jedu třeba třikrát za sebou. Bylo to fakt šílené a já jsem už chvílema cítila, že nemůžu, že už prostě snad ani netlačím. Zároveň to tlačení bylo tak silné, že jsem se až sama divila, kam mě ta kontrakce až může zavést. V jednu chvíli mě napadlo, že to tlačení je tak úporné, že to možná něco v těle nevydrží a já umřu. Ale nebyl to strach, jen opravdu myšlenka. Strašně se mi motala hlava a měla jsem úplně oteklé oči z toho, jak jsem předtím v koupelně objímala ten míč pořád hlavou dolů. že jsem skoro neviděla. Slyšela jsem doktorku, jak zvedla telefon, volá na dětské a když to někdo zvedl, řekla jen: ,,rodíme.“ A mě až v tu chvíli došlo, že se to vážně děje.

V jednu chvíli, když Tomáš seděl vedle mě, zničehonic přišla porodní asistentka a oběma lokty mi chtěla zatlačit na břicho. Ani nevím, kde se tam vzal, ale ve vteřině Tomáš vystřelil a dal jí svoje ruce pod ty její a zařval, že ne. Já jsem z posledních sil otevřela oči a připadala jsem si tím od něj neuvěřitelně chráněná a sama jsem řekla, že to taky nechci. A doktorka v tu chvíli řekla tu památnou větu, co si pamatuju dodnes: ,,Tak dobře, ale jestli ho teď nevytlačíte, budu muset vzít kleště.“ Vůbec nevím, kde jsem tu sílu vzala, ale věděla jsem, že ho musím vytlačit, i kdybych u toho měla vypustit duši, že prostě musím udělat všechno proto, aby se mu nic nestalo a narodil se naprosto přirozeně. Naštěstí měl celou tu dobu naprosto parádní ozvy, které mu ani jednou nespadly. I to byl důvod, proč jsem pořád dostávala tolik času. Najednou slyším doktorku, jak říká Tomášovi: ,,Chcete se podívat?“ A on si stoupnul k nohám. Bylo mi tu úplně jedno, že tam stojí, pokud si to sám vybral a ani jsem v tu chvíli neměla nějak sílu nebo energii to řešit. Spousta chlapů třeba ženy v tu chvíli poslaly pryč, nebo šli sami. Ale já jsem to ani nevnímala. Tomáš mi potom řekl, že viděl jen prořezávat se hlavičku a pak šel zase ke mě na bok.

A najednou mi doktorka řekla: ,,Už netlačte.“ V tu chvíli jsem už vůbec necítila bolest ani nic jiného. V poslední chvíli mi PA trošku zatlačila na podbřišek, až to zapálilo, dala jsem jí ruku pryč, ale už jsme to neřešily. Tahle technika, tzv. Kristellerova exprese, je už dávno zakázaná, ale vesele se dál praktikuje v mnoha porodnicích. Je velmi nebezpečná, protože při ní muže být ublíženo miminku i mamince, hrozí např. poranění dělohy. A pak mi doktorka suše oznámila: ,,Nedá se nic dělat, nastřihnu vás.“

No a najednou tu byl.

Položili mi ho na břicho a byl tak malý a zároveň tak velký, teplý a hlaďoučký. Měl tolik vlásků a měl krásnou barvu. Neplakal a chrčel. Třeli ho ručníkem a já jsem najednou cítila úplně posvátný klid. Hladila jsem ho po zádíčkách a říkala jsem mu, ať se nadechne a ničeho se nebojí. Cítila jsem, jako bych ho znala už věčnost, ani jsem se nedivila, že je už tady. V tu chvíli jsem viděla Tomáše, jak padá k zemi. Myslela jsem si, že omdlel a až později jsem zjistila, že když vstával, bouchnul se do hlavy o obrovský bílý přístroj na kyslík, světlo a tak dál. Netrvalo to dlouho, přestřihli pupečník a Teouška mi vzali pryč. ,,Jak se bude jmenovat?“ Zaznělo a my jsme jen potvrdili jméno Teodor. ,,Tak maminko, 4610 g“, řekla mi sestra a já nemohla věřit vlastním uším a očím. Bohužel jsme neměli žádný bonding, protože se nadýchal plodové vody, měl nižší saturaci kyslíkem a musel jít pod kyslíkovou masku. Byla jsem ale ráda, že Tomáš byl všude s ním a přesto, že jsme byli rozděleni, jsme vlastně nebyli sami. Kvůli korouši tam Tomáš mohl být jen dvě hodiny a pak musel jít domů a tím, jak pendloval mezi mnou a Teouškem, ten čas hrozně rychle utekl.

Doktorka mi řekla, že mi připíchnou trochu oxytocinu, aby se lépe odloučila placenta a mě už to bylo úplně jedno. Trošku zatáhla za pupečník a já jsem jí řekla, ať to nedělá, ale ona řekla, že jen zkouší, jak placenta drží. Potom jsem jednou trochu zatlačila a byla venku. Řekla jsem ji, že se na ni chci podívat a byla velká snad jako ručník, asi největší v republice. 😀 Původně jsem si ji chtěla nechat a třeba ji památně zakopat u nějakého stromu, jenže PA nám vysvětlila, že nemocnice má svoje pravidla a jako biologický odpad musí do 20 min pryč z nemocnice a Tomáš by s tím musel někam jet, nebo to někomu předat a prostě v těch dvou hodinách jsme tomu nechtěli věnovat čas. Popravdě, když jsem měla miminko na sobě a sama jsem měla, co dělat, mi byla nějaká placenta trošku jedno. I když samozřejmě vím, že vyživovala miminko a je důležitá. Tak jsem tam zůstala a doktorka mě začala šít. Trvalo to docela dlouho a trochu to i tahalo a píchalo, ale už to nebylo skoro nic, co by se nedalo vydržet. Tomáš nějak pendloval mezi mnou a dětským a snažil se být s námi oběma. Dostala jsem studený obklad, ne teda na čelo. A pořád jsem byla na tom porodním křesle. Po chvíli jsem cítila, že začínám více krvácet, tak jsem zavolala sestru, ale naštěstí bylo všechno v pořádku.

Naše první společná fotka

Potom nám Teouška přinesli a chvíli jsme s ním byli i sami. Zkusil se přisát a docela mu to šlo, měl čepičku, která mu byla malá, tak dostal větší a přes ručičku měl zavázaný oxymetr, který mu měřil saturaci kyslíkem, která už se potom zlepšovala. Čas se nachýlil a mě i s křeslem převezli na šestinedělí. Na chodbě jsem se musela s Tomášem rozloučit a měla jsem takový divný pocit, protože pořád se mohlo cokoliv stát a já tam zůstala sama. Přemýšlela jsem, jaké to pro něho muselo být, jet po tak dlouhém a silném zážitku spát sám domů. Původně jsme plánovali, že bude spát se mnou v porodnici alespoň jednu noc, ale to nemělo smysl, když byly všude restrikce. Jsem ráda, že mohl být se mnou u porodu. To, jak na chvíli zakázali otce u porodu, považuji za největší zrůdnost poslední doby, mimo jiné samozřejmě. Tolika lidem překazili jejich nejdůležitější moment v životě. Jasně, dřív chlapi k porodům nechodili a ženy taky porodili. Ale dřív taky nesvítila elektřina a nebyly mobily. Prostě svět se vyvíjí. Moje mamka mezitím uklidila celý náš byt a Tomášovi tam navařila, protože my jsme odtud vystřelili a bylo to tam jako po bitvě.

Sestra se mnou dojela na pokoj, kde jsem byla sama. Zeptala se mě, jestli se chci pokusit vyčůrat a já jsem zkusila vstát. Překvapilo mne, jak mě vůbec neposlouchaly svaly a nemohla jsem se dobře nadechnout nebo zakašlat. Jak totiž miminko bylo natlačené v hrudním koši, bránice se posunula ještě výš a když teď bylo bříško prázdné, všechno to tak zvláštně spadlo dolů a bylo těžké se nadechnout, než si zase svaly zvykly. Nemohla jsem ani spát vleže, měla jsem pocit, že mám na hrudi balvan, který mne zadusí. Proto jsem vlastně celou dobu tam spala v polosedě. Jakmile jsem si i lehla, začala se mi strašným způsobem motat hlava. Zkusila jsem tedy vstát a bylo mi trochu slabo, ale zvládla jsem se lehce osprchovat a vyčůrat. Potom jsem pocítila, že mne strašně bolí v krku a tak když sestra odešla, nedalo mi to a šla jsem se podívat svítilnou v mobilu. Jak jsem křičela, doslova jsem si vyřvala hrdlo a všude na krční stěně, jsem měla úplně krvavé podlitiny. Prosila jsem sestru o nějaký bonbón, nebo něco na bolest v krku, ale odbyla mě se slovy, že tam nic takového nemají, ať si vykloktám solí ze slánky. Ty ruce z madel a celkově z toho zapření mě tak bolely, že jsem nebyla schopná je několik dní dát nad pas a udělat si drdol bylo pro mě skoro nadlidské.

Sestřička z dětského byla moc příjemná a ještě na sále se mě zeptala, jestli můžou vzít Teouška omýt. Původně jsem to nechtěla, ale jelikož se potom pokakal do plodové vody a byli jsme od toho oba, tak jsem řekla, že samozřejmě ano. Přivezli mi potom ten malý uzlíček a já jsem tomu najednou nemohla věřit, že tu vedle mě leží a je to moje dítě. Byl tak nádherný a voněl jako cukřenka, nebo pudřenka, tak jsem mu nejdřív říkala, protože to bylo úplně omamné. Dneska má krásnou dětskou vůni, ale tahle miminkovská zmizela a já ji do konce života nezapomenu. Byla to ta nejkrásnější vůně, kterou jsem do té doby cítila. No a pak už jsme se jen mazlili a tulili a zamilovávali se, než si pro nás za pár dní přijel novopečený taťka.

Co se týká kurzu hypnoporodu, který jsem si koupila, mám na to názor asi takový, že je to všechno sice hezké, ale realita může být mnohdy jiná. Mnoho žen se totiž může dostat do tlaku, že nerodí za zvuků manter a neprožívají orgasmický porod. Vůbec si nedovedu představit, že bych ho rodila doma. Tím ale domácí porody nijak neodsuzuji a naopak velmi obdivuji ženy, které to zvládnou. Já bych si prostě necítila bezpečně, ani kvůli sobě, ani dítěti. Je tolik možností, které se mohou stát a doma s nimi nikdo nic neudělá. Chvíli jsem si taky vysnila porod do vody, než jsem přišla na to, jaký je to pro mne nesmysl. Kdybych si nemohla zapřít nohy v tom křesle, tak tam rodím ještě teď. Nehledě na to, že chápu i ten lékařský pohled na věc. Prostě když se cokoliv stane a je potřeba ženu a dítě jakýmkoliv způsobem zachránit, manipulace s tím těžkým kluzkým vorvaněm z vany na lehátko, když je to potřeba, je jistě velmi náročná. A všichni víme, jak je bezvládné tělo neskutečně těžké, ještě mokré a s obřím břichem vepředu. Pro mě naprosto nepředstavitelný způsob porodu, ale každý to cítí jinak. V kurzu také bylo, že miminko není vůbec potřeba tlačit, že si stačí představovat, jak ho žena vydýchává a ono samo plynule vychází. Hele možná u někoho jo, ale já to tak neměla a kdybych si to jen představovala, asi bych i skončila jen u té představy, mezitím, co by už někdo brousil skalpel na císaře. Takže za mě je porod hodně o psychice, asi ne úplně racionální mysli, protože ta musí právě z kola ven. Žena se potřebuje dostat do jistého transu, ve kterém vlastně nevnímá, aby potom bolest zapomněla, chtěla mít popř. další děti, či neměla trauma. Pokud však ženu stále někdo vytrhává z procesu, může se stát, že to příliš prožívá v mozku a zůstanou jí bolestivé vzpomínky, která pak třeba znemožňují touhu po dalším dítěti, či samotný sexuální život. No, tak konec přednášky. Zkrátka, když to šlo tam, musí to jít i ven. 😀

Co se týká porodního plánu, měla jsem ho sice napsaný, ale popravdě mi taková věc přijde po té zkušenosti vlastně k ničemu. Plánovat si porod je asi jako plánovat si život. Zkrátka to není možné, protože dítě si samo vybere, jakým způsobem přijde na svět. Navíc v Táboře, kde jsem rodila já, byli tak ochotní, že se mě stejně nejdřív na všechno ptali a všechno se mnou konzultovali, než to šli udělat. Teda kromě toho tlačení na břicho, o které se snažili. Porod se zkrátka nějak odvíjí a tak to je. Bylo pro mne obrovskou oporou to, že tam byl Tomáš, který mě chránil jak psychicky, tak opravdu fyzicky. Nedovedu si představit lepší podporu, než jaké se mi od něj dostalo. Jsem přesvědčena, že bych to bez něj nezvládla tak, jako s ním.

Další den si mě našla ta porodní asistentka, co tam se mnou byla a šla se na mě podívat. Říkala mi potom, že když se bavila s týmem, co tam byl, nikdo ten večer nevěřil, že bych ho porodila normálně a všichni byli přesvědčeni, že to skončí císařem nebo kleštěma. Bylo to skvěla PA a potom mne ještě několikrát navštívila i doma. Pobyt na šestinedělí byl úplně v pohodě, nejdřív jsem tam byla sama a později s jednou mladou maminkou. Za pár dní jsme šli domů.

A tak se zrodil nový život a naše rodina.

S láskou,

Pavlína.

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů