Moje těhotenství

To, že jsem otěhotněla, jsem věděla hned tu magickou noc, jak jsem již psala v předchozím článku, o cestě k miminku. Cítila jsem to v srdci, ale také to hned poznala na těle, protože mě začal bolet střed těla zhruba od krku až dolů, jak kdybych tam měla meč. Později jsem se dozvěděla, že přesně tudy prochází meridián početí. Nerada bych, aby byl tento článek pouze výčet nějakých neduhů, ale ono to v těhotenství často není nejjednodušší právě po tělesné stránce, takže to o tom bude hodně. 🙂

Když mi tedy lékař potvrdil těhotenství, bylo mi už asi dva dny divně. Chodila jsem do práce do pojišťovny, která mě příliš nenaplňovala a tam jsem si prožila pro mě nejobtížnější čtyři měsíce, kdy mi bylo nejvíc špatně. Jako první začala taková divná nevím, jak to nazvat prostě mimóznost, která trvala celé těhotenství. Laicky se tomu také říká těhotenský mozek. Díky ní, jsem třeba později nechala stát nákupní košík uprostřed parkoviště, místo za Tomášem jsem v autě jela dál úplně jinou cestou nebo jsem zapomínala slova uprostřed vět. Dál se ale přidaly nevolnosti a nastoupilo to v plné parádě. Vůbec jsem si to nijak nevsugerovávala, že by mi mělo být špatně i když to vždycky bylo vidět v každém filmu, jako hlavní příznak.

Samozřejmě jsem se v některých knihách dočetla, že když je ženě špatně, že odmítá miminko a vnitřně ho nechce. Pro mě tedy kecy v kleci. Já jsem si miminko moc přála a bývalo mi tak zle, že jsem chvíli uvažovala, jestli to dám. Časem se u mě dočkáte dalšího boření mýtů, třeba jako, že když je porod láskyplný tak nebolí a podobné pro mě nesmysly, ale k porodu samotnému, se dostanu v dalším článku, který mu chci věnovat. Všechny tyhle rádoby poučky podle mě vytvářejí na ženu velký tlak, že když to tak nemá, cítí se jako špatná matka.

Já jsem za celé těhotenství skutečně zvracela snad třikrát, ale ta nevolnost, co mě provázela byla mnohem horší. Byla to největší kocovina mého života. Měla jsem pořád pocit, že se houpu, všechno se se mnou točí a že mám žaludek na vodě. Pamatuju si, že mi hrozně smrdělo kafe, opečený chleba v toustovači, různé parfémy a náš gauč. To je story sama o sobě. Pořád jsem měla pocit, že v obýváku něco strašně smrdí a říkala jsem Tomášovi, že hned, co vstanu, musím tudy jít a je mi z toho zle. Jak detektivové jsme tam lezli metr po metru a čmuchali, co to může být a vždycky jsme říkali: ,,Ty jo, to je divný, tady to ještě smrdí a tady už ne.“ Jednoho krásného dne Tomášovi ulpěl zrak na mojí svatební kytici, kterou jsem si nechala sušenou, protože mi bylo řečeno: ,,No přece ji nevyhodíš, my ji měly deset let.“ Fajn, říkám si, sušený kytky nic moc energie do bytu, ale tak svatební, proč ne. Ten puch byla ta kytka a když jsem se jí zbavila, ohromně se mi ulevilo! Poslala jsem ji po řece a bylo to skutečně romantické, než mi můj těhotenský mozek vyjevil fakt, že jsem si zapomněla ustřihnout stuhu na památku. To už Tomáš v trenýrkách lezl po větvi do řeky, aby kytku znovu vylovil, protože jsem ji naštěstí hodila tak blbě, že se zasekla u první větvě. Poslala jsem ji pak znovu.

Ta nevolnost byla vážně příšerná, ráno mi bývalo tak slabo, že jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou a s tím jsem šla do práce, kde jsem nechtěla, aby se to vědělo, protože jsem byla teprve na začátku. Pamatuji si, že jednou jsem tam hned při příchodu vyhodila broskvový smůtýčko, co jsem si udělala doma na cestu. Já teda nevím, ale podle mě to musel slyšet celej barák. Když už jsem se pozvracela, tak jsem měla pocit, že to byly snad kýbly mořský pěny. Bývalo mi tak strašně zle, že jsem nebyla schopná třeba ani pověsit prádlo. Nejhorší to bývalo kupodivu až večer, popřípadě to trvalo celý den, tak nevím, proč tomu někdo říká ranní nevolnosti. Myslím, že jsem je měla až někdy do pátého měsíce a potom se to začalo postupně zlepšovat. Za tu dobu jsem taky skoro vůbec nic nepřibrala.

Veškerý moje krevní odběry a taky genetika dopadly dobře, takže jsem měla dobrý pocit a byla jsem ráda, že je vše v pohodě. Popravdě řečeno nechápu a také obdivuji ženy, které třeba za celé těhotenství nejdou ani jednou jedinkrát na kontrolu. Nechci být katastrofická, ale těch věcí, co se může stát, je opravdu hodně. Už jenom třeba samostatné umístění placenty je dost důležité vědět. Právě třeba placentu jsem měla hodně blízko děložní brance a chvíli to vypadalo všelijak, ale nakonec se bříško vytáhlo a s ním i placenta, kterou jsem měla na přední straně. Když má totiž žena placentu pod miminkem nebo dokonce tzv. vcestnou přes děložní hrdlo, nemůže rodit přirozeně kvůli riziku velkého krvácení. Fyziologicky zkrátka není možné, aby nejdřív vyšla placenta a až potom miminko, když právě placenta se odlučuje až po porodu. Já mám třeba celý život zakloněnou dělohu, takže jsem čekala, jak to bude a jestli se dobře vykloní z malé pánve povedlo se, protože tělo ví, co má dělat.

Než jsem otěhotněla, tak jsem už nějakou dobu skoro nejedla lepek, nepotřebovala jsem to a bylo mi tak dobře. Jenže když jsem otěhotněla, přišla velká změna. Bylo mi naprosto zle z jakéhokoliv ovoce nebo sladkého a já do sebe dostala jen suchou housku nebo kus chleba! Ty chutě, spíše nechutě se střídaly hodně dlouho. Občas jsem prostě zkoušela už cokoliv, abych do sebe vůbec něco dostala. Vždycky se zpětně musím smát tomu, jak některé ženy, mnohdy ty, které nemají děti, tvrdí, že je v těhotenství důležité jíst zdravě a vyrovnaně a bla bla. Jenže i ony často potom došly na to, že se prostě jí, co tělo dovolí nebo řekne. Můj lékař měl samozřejmě radost, protože tvrdil, že když je hodně progesteronu, miminko se udrží, ale bohužel to provází tyto nevolnosti. Pak přišel taky čas čínských polívek, melounů, párků v rohlíku a nakonec i na ty kyselý okurky došlo!

Když jsem byla asi v 10. týdnu, šla jsem jednou ráno do práce a na mostě mi došlo, že nemám mobil a zase jsem se vracela domů. Tady se mi udělalo tak nějak slabo, že jsem si musela lehnout na gauč a usnula jsem. Často se mi hlavně na začátku těhotenství a to i předtím u těch dvou, kdy jsem potratila dělo to, že jsem mívala orgasmus ze spaní. Bohužel na tom není nic, co by si žena přála, protože zvláště takhle zezačátku to dělohu dráždí a stahuje a to není úplně žádoucí. Četla jsem, že to trápí spoustu žen, aniž by o to stály. Mám dojem, že se mi to ten den zase stalo a cítila jsem už ze spaní, že mě nějak pobolívá v podbřišku. Když jsem potom vstala, šla jsem na záchod a na kalhotkách jsem měla krev, ne tedy čerstvou. Moc mě to vyděsilo a začala jsem se asi modlit a říkala jsem, přece se to nemůže stát potřetí! Volala jsem Tomášovi a hned v poledne jsme jeli k mému lékaři. Na ultrazvuku bylo vše v pořádku. Jenže v takhle raném stádiu jsem často bohužel četla, že i když bylo ráno vše v pořádku, tak třeba další den ta žena potratila. Takže jsem odtud šla a byla jsem trochu vyděšená. Lékař mi nabídl nějaké progesteronové hormony a já si je asi dva dny vzala, ale měla jsem pocit, že stejně, pokud miminko nebude chtít, nic ho tam neudrží. Volala jsem ale ten den s jednou lékařkou a ta mi doporučila čínskou směs Růst hory Tchaj. Ta funguje obdobně, ale jsou to bylinky. Brala jsem ji potom celé těhotenství. Od té doby se už potom žádné špinění nikdy naštěstí neobjevilo.

Když trochu polevily nevolnosti, dostavily se bodavé bolesti v břiše z toho, jak se napínaly děložní vazy. To občas bylo velmi bolestivé a mám dojem, že jednou či dvakrát mě to dohnalo do nemocnice, ale vždy bylo vše v pořádku. Co bylo teda fakt děsně hnusná bolest, tak to byl ten meridián početí. Měla jsem pocit, že mám ve středu těla zepředu zabodlý meč. To trvalo několik měsíců, někdy jsem se skoro nemohla ani ohnout. Jedna paní, co jsem k ní v Praze chodila na akupunkturu mi to vysvětlila tak, že tím meridiánem proudí životní energie. Když se ale v děloze usadilo miminko, jako by se tam vlastně udělala blokáda toho meridiánu a tělo se ji jakoby snaží rozvolnit. Ale miminko má větší sílu a jak roste, dochází k tomu, že energie v meridiánu jakoby narazí, dělohou dále neprojde, otočí se a jde zpět nahoru a proto také ty nevolnosti a vzdouvání žaludku. Ale i to jsem zdárně přežila.

Když se potom děloha už vyklonila z malé pánve, přišly zvláštní bolesti jako kdyby v konečníku. Zní to možná směšně, ale bodalo mě tam tak, že jsem myslela, že tam mám špendlík a několik dní jsem si nemohla vůbec sednout. Podmínky v práci byly čím dál horší a to jak finanční, tak i ty mezilidské. Rozhodla jsem se, že z pojišťovny odejdu. Zaměstnal mě potom můj taťka a zbytek těhotenství jsem už mohla být doma a to jsem byla skutečně šťastná. Popravdě já obdivuji ženy, které dokážou plně fungovat v práci až do nástupu na mateřskou. Asi v šestém měsíci se ke všem neduhům úspěšně přidaly záda a ty už se mě nepustily až do porodu, vlastně až doteď a to jsem po porodu už 7 měsíců.

Ty záda, to bylo fakt velký ouvej, protože se mi to seklo v kříži a pár dní jsem nemohla udělat ani krok. Rehabilitační doktorka se mnou moc nezmohla, protože mi řekla, že v 6. měsíci do toho prostě nechce a nemůže moc sahat. Takže jsem měla jen takové uvolňovací cviky, popřípadě úlevové polohy. Naštěstí jsem netrpěla na žádné velké otoky, ale kupodivu mi více než nohy, otékaly prsty na rukou. Naštěstí mě asi v 7. měsíci osvítilo a sundala jsem si snubní prstýnek a už to šlo i tak dost ztuha. Měla jsem ho potom i s křišťálem na řetízku na krku i při porodu a dlouho po něm, než jsem zase byla schopná ho nasadit na prst. Na test na těhotenskou cukrovku jsem nešla, cítila jsem, že to to absolvovat nechci. Taky se mi asi dvakrát stalo, že jsem měla něco jako ledvinovou koliku. Bylo mi potom vysvětleno, že velké bříško na chvíli utlačilo močovod. Vybavily se mi žlučníkové koliky a trochu mě to vyděsilo, ale naštěstí to potom přešlo.

Když přišly Vánoce, byly už nevolnosti ty tam a já jsem pekla cukroví, vánočky a teda je i vesele konzumovala. Začala jsem asi od 5. měsíce tak nějak soustavně nabírat. Ale vůbec by mě nenapadlo, že když jsem začínala na 63 kg, že se doškrábu až na 86 kg! Fakt mě to překvapilo a necpala jsem se nijak extra. Brala jsem teda nějaké komplexní těhotenské vitamíny, o kterých koluje fáma, že potom miminko hodně roste. Těžko říct, jestli to tak je, nebo ne. Každopádně si myslím, že ta konstituce člověka coby miminka nějaká prostě je a s tím nějaké vitamíny asi moc neudělají. Mně třeba od začátku na ultrazvuku říkali, že miminko bude větší, ale, že až tak, to jsem nečekala.

Absolvovali jsme taky ten screening v Českých Budějovicích, ten velký ultrazvuk, kde jsou miminku vidět i nosní dírečky. Smáli jsme se tenkrát, když nám Teo nechtěl ukázat obličej a přikrýval se ručičkama. Je mi jasné, že i přestože je ultrazvuk vesměs neškodný, tak pro miminko není ideální. Prý je jim v bříšku u toho velké horko, takže to trvá i docela krátkou chvíli. Když se přehoupl asi 8. měsíc, tak mi bylo celkem dobře. Nic mě nebolelo, ale začalo mi tvrdnout břicho a to jsem vážně neměla ráda. Trvalo to klidně třeba i celou noc a já nespala, seděla na gauči, volala do porodnice, čekala, co bude a bylo mi nepříjemně. To, že čekáme syna jsem věděla od začátku a lékař mi to pouze potvrdil.

Milovala jsem ale, když mě Teo kopal nožičkama. To byl tak zvláštní pocit! Nejdřív to bylo jen takové šimrání, pak trošku kopání a potom už regulérní dloubání. Ty boule, které se mi dělaly na břiše nikdy nezapomenu. Samozřejmě čůrání, tak to by byla kapitola sama pro sebe. Asi od čtvrtého měsíce mi začalo takové nutkání. Myslela jsem si, že mám zánět močáku, ale to jen dělohu prostě dráždilo jiné postavení všeho v podbřišku. To už se potom nezměnilo. Vím, že v závěru těhotenství jsem chodila v noci čůrat možná tak každou půlhodinu.

Měla jsem stanovený termín na 18.2.2021. O Vánocích jsem si říkala, kdy už to asi bude. Jednou jsem stála ve sprše a hlavou mi proběhlo, že se miminko narodí 28.1. a říkala jsem si, co je to za blbost a pak vždyť no jo, to je šifra! Je to termín porodu obráceně. Tak jsem si sbalila tašku a měla vše připravené, protože jsem tomu začala věřit a pěkný prdlajs. Únor se už táhnul a já jsem si říkala,: ,,Ty jo, to je takovej divnej měsíc, mě se asi vůbec nelíbí. Ještě aby to tak bylo na přechodný rok nebo co.“ A miminko to asi vzalo za své, že to není nic moc datum, protože se Teoušek narodil přesně 1.3.2021. Kdyby mi to někdo řekl, asi bych tomu nevěřila, že to bude trvat až do března. A to jsem se v 10. týdnu tak bála!

Je fakt, že mě celé těhotenství vůbec nezajímala otázka duchovního rozvoje a celé téhle tematiky, kterou jsem měla předtím tak ráda. Jako by mne to miminko naprosto vyplnilo nejen v břiše, ale i v hlavě a srdci. Byla jsem naprosto přítomná v těle, ale přitom tak klidná a vyrovnaná. Cítila jsem se po psychické stránce moc dobře.

Celé těhotenství mě tedy provázela úplně neskutečná únava, ale taková, že jsem ráno vstala, vyprovodila Tomáše, šla si znovu lehnout a vzbudila se třeba v půl jedenáctý a odpoledne znovu. Ke konci to už bylo trochu lepší, to jsem spíš už usínala vsedě. Já jsem dřív milovala spaní na zádech, což v pokročilém stádiu těhotenství už moc nejde, takže jsem zvolila levý bok. Bylo to pro mě ale hrozně nepřirozené a fakt jsem to neměla ráda. Potom jsem si na to zvykla a po porodu jsem zase nebyla schopná ležet na zádech, protože mi připadalo, že mám tělo těžké jako kámen nebo, že na mě něco leží. Teď už to pomalu zase jde. Vždycky jsem všude četla, že nejlepší je spát na boku, mít mezi koleny polštář a stejně tak pod rukama, že je to nejlepší pro vnitřní orgány atd. Nedávno jsem ale zase někde četla, že jediná odpočinková je poloha na zádech, protože se tak dostává bederní páteř do své původní pozice a můžu tedy potvrdit, že je to pravda, protože od té doby, co spím zase na zádech, se mi opravdu neskutečně zlepšila záda.

Ta záda, to se ke konci těhotenství zhoršovalo, až to vystoupalo k tomu, že v závěru jsem začala mít poslíčky. Byla to sobota 20.2. kdy jsem měla poprvé divné bolesti do zad, které přicházely po několika minutách a já už myslela, že je to ono. Úpěla jsem tu celou noc a když jsme přijeli do porodnice, řekla mi tam doktorka, že to zatím není k porodu, ale že tak za tři hodinky ať přijedu, že to se rozjede. Když jsem za tři hodiny přijela, nic se nedělo, nějak se to zastavilo a už tam byla jiná lékařka, která mi řekla, že to byly jen poslíčky. Jeli jsme domů a začal skutečný týden úpění. Asi do středy to ještě relativně šlo, ale potom, potom…

Od středy jsem měla křížové bolesti asi po třech minutách, které mě ale chytaly tak brutálně, že jsem vážně skučela nahlas. Nevím, co si říkali sousedi a je mi to vcelku jedno, ale bylo to nekonečné. Přes den se to ještě jakž takž dalo rozchodit, ale potom už ne. Od soboty jsem už nemohla ležet, jen jsem posedávala na gauči, kde jsem spala v polosedě a odpočítávala hodiny a minuty. Dívala jsem se na hodiny na satelitu a utíkalo to tak po půlhodinách. Poslouchala jsem nahrávky z kurzu Hypnoporodu a pomalu jsem jim už asi ani nevěřila. Prostě už mě nic nebavilo, nic mě nedokázalo odreagovat, už jsem cítila, že se to blíží. Trochu mě děsilo pozadí toho, že by mi mohli chtít porod vyvolat a tak jsem se snažila komunikovat s miminkem, než jsem pochopila, že je to jeho vlastní cesta.

V neděli mi bylo už strašně. Ty bolesti do zad byly takové, že jsem tu jen brečela a při každém pohybu mě to znovu chytlo. Jeden masér, ke kterému chodí Tomáš, byl tak ochotný, že přijel a přes reflexní body se mi trochu snažil ulevit. Řekl ale, že esíčka jsou tak strašně už roztažená, že s tím nehne, dokud prostě už neporodím. Nezapomenu na jeden bod, když na něj sáhnul a řekl:,,No podle tohohle bych řekl, že snad porodíte ještě dneska!“ A taky, že jo, teda spletl se jen o pár hodin. Bylo to druhý den. Když odjel, trochu se mi zase vlila do žil odvaha a chuť něco dělat. Začala jsem tu rovnat prádlo, venku bylo docel hezky a trochu se mi zlepšila nálada.

K večeru se to ale zase začalo zhoršovat a myslela jsem, že už to nevydržím. Tomáš si šel lehnout, já jsem šla do sprchy, ale vytáhla jsem všechnu teplou vodu, takže už ani tam nebyla úleva. Šla jsem ho vzbudit a on vymyslel, že mi nahřeje sůl a šel si zase lehnout. Jenže ani to už nepomáhalo. Šla jsem za ním a řekla jsem mu, že už chci jet. A on, že jo a spal dál. Tak mu říkám:,,Ty mi nerozumíš, musím jít už teď hned, už tady nevydržím ani minutu.“ Už jsem ani neměla náladu loučit se s kočičkami, kontrolovat, jestli je vše vypnuté, nebo co. Došel mi humor. Jako některé ženy jsou doma do poslední chvilky a pak až jedou do porodnice, tak já to měla přesně naopak. Už jsem nemohla doma vydržet, nepřipadala jsem si už v bezpečí. Vtipné je, že ten den ráno jsem měla přijít kolem 8 hodiny a domluvit se, jak to bude s tím vyvoláním. Byla jsem už rozhodnutá tam zůstat i na to vyvolání, kdyby se nic nedělo. Věděla jsem, že domů už prostě nepojedu, že už to nejde. Šla jsem do auta a každých pár minut jsem se musela zastavovat a prodýchávat kontrakci u garáží. Když jsme kolem páté ráno přijeli do porodnice, byla tam zase ta lékařka z minulé soboty a říká mi:,,Ježiš, kde jste, já myslela, že jste už za ten týden porodila doma.“ Udělali mi monitor, který se nejdřív nezdál, ale potom se na něm začaly dělat pěkně ostré špičky, znázorňující kontrakce. Lékařka mě vyšetřila a řekla:,,No, jste otevřená asi na jeden centimetr, ale právě jsem z toho udělala tři. Půjdete na porodní sál….“

Jak to celé dopadlo se dozvíte v dalším článku o porodu.

Mějte krásné podzimní dny.

S láskou,

Pavlína.

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů