Madrid – město parků a věčně dobré nálady

Moje sestřička žije už několik let v Madridu a moc jsem si přála ji tam navštívit. Ale ze začátku to bylo tak, že když měla na jaře volno, já jsem byla ve škole nebo v práci. A když jsem pak v létě měla volno já, bylo tam tak ukrutné vedro, že sestra trávila léto raději tady. Potom tu byly strachy, výmluvy, atd. a najednou přišel ten správný čas a bylo to tu! Tomáš má v dubnu třicetiny a tak jsem chtěla, abychom si udělali nějaký super výlet. No a tady jsme to spojili v jedno.

Popravdě jsem nic zvláštního neočekávala a právě proto mě Madrid moc příjemně překvapil. Říkala jsem si, jestli ho budu srovnávat s Londýnem nebo Paříží, ale ne. Je to něco úplně jiného. Palmy, vzduch jako u moře, ale přitom čilý městský ruch a moderní metropole. 2,5 – 3 hodinky letu a je to.

Letiště Adolfo Suarez Barajas

Jako první věc, která mě na Madridu hned zaujala je způsob jízdenek v metru. Je to snad jednodušší než v Praze. Na kartu, kterou si tedy člověk a to i turista musí zakoupit se nahrávají buď jedna nebo 10 jízd, které stojí 12 euro. Zdálo by se, že je to hodně peněz, ale od prvního cvaknutí můžete být v podzemí jak dlouho chcete a platí pořád jedna jízdenka, která je tím pádem časově i prostorově neomezená.

Kam nás vzala sestřička hned první večer a co je úplně úžasné, tak to je tržiště. Mercado je budova, kde je mnoho prodejců pod jednou střechou, asi tak jako u nás v tržnici. Ale s tím rozdílem, že tady jsou mraky čerstvé zeleniny, ovoce, masa, mléčných výrobků a i dalších, které jsou ale ve farmářské kvalitě.

15.3.

Jeli jsme navštívit přítele mé sestry v jeho práci. Pracuje v obrovské nadnárodní korporaci, která je jako město sama pro sebe. Ve firmě je zaměstnaných 15 000 lidí, takže jídelny, posilovny, obchody, to všechno je součástí. Rozdíl oproti pražskému firemnímu betonu byl ten, že ve firmě je opravdu velké množství zeleně, vody, parků a zaměstnanci tak mohou odpočívat, ovšem v tom vymezeném čase, který na to mají. Velkou nevýhodou jsou obrovské vzdálenosti těchto firem od centra, takže člověk denně stráví hodinu a půl v metru. Je to jiný svět a někteří lidé jsou takto zvyklí pracovat, pro mne by to ovšem nebylo a není.

Zahrady v Telefonice

Když jsme se vrátili zpět do centra, míjeli jsme nádherný kostel sv. Jeronýma, kde se na svatbu čeká i pět let. V minulosti byl kostel největší katedrálou v Madridu a konaly se v něm pohřby, svatby a nejrůznější události. Cítila jsem se na tomhle místě zvláštně a bylo mi tam moc dobře. Takže jsem tam chtěla chvíli posedět a jen tak být. Při procházce jsme potom míjeli palác Cibeles, který trochu připomíná zámek v Hluboké nad Vltavou. Když jsme kolem něj procházeli, cítila jsem zvláštní pocit a úplně jsem se zajíkla štěstím. Věděla jsem v tu chvíli, že jsem na správném místě. Přesně tam, kde mám být.

Kostel sv. Jeronýma

Palác Cibeles

Měli jsme štěstí na krásné počasí, takže jsme se hned ten den vydali do centra do parku Retiro. Je to krásný park v centru města, který má tak typické krásné umělé jezírko, které je známe z fotografií Madridu. Oblasti parku, kde se nachází staré cypřiše, či Velásquezův skleněný palác, se také jinak říká plíce či srdce Madridu. Park sloužil dlouhou dobu pouze královské rodině, ale dnes se stal příjemným útočištěm tisíců turistů i obyvatel města. Takovou pýchou parku je uměle vytvořené jezírko, které je plné lodiček, ale i fronta na něj je dost dlouhá. Loďku tady ale pořídíte za 6 euro. V parku se také nachází Les vzpomínek, kde je památník, který byl věnovaný obětem teroristického útoku na příměstské vlaky u nádraží Atocha v roce 2004. Na tomto nádraží jsme také tento den vystoupili.

Park Retiro

Cestou domů jsme se stavili na skvělé burrito, které bylo z čerstvých surovin, které jsme si vybrali přímo u pultu. Na Madridu se mi líbila tahle místečka, bistra, kavárničky, protože jich je tam tolik, že člověk může stále zkoušet něco nového.

16.3.

Sobotní ráno se nabízelo pro něco klidného, příjemného a zároveň chutného. Vyrazili jsme na skvělý brunch do bistra The Little Big Cafe, kam Monička ráda chodí a proto nás tam chtěla vzít. Když jsme se blížili uličkami plných markýz a zahrádek, vybavily se mi naše dětské zahraniční dovolené s rodinou, kde jsme podobné procházky dělaly na Kanárech nebo Mallorce. Jen s tím rozdílem, že tam za pár set metrů chůze ulicí už vonělo moře. Bistro bylo malinké, takže byla nutná rezervace. Ale za 22 euro na hlavu tam podávají vážně úžasný brunch, který se skládá z malého ovocného předkrmu, smoothie podle přání, hlavního chodu a sladké tečky s kávou nebo čajem. Nemohu zapomenout na banánovo-jablkové smoothie s datlemi a skořicí, které chutnalo vánočně a přitom bylo ledově osvěžující. Vejce Benedikt pod nánosem čerstvé zeleniny lehce posypané koprem byla dokonalá. Moc jsme si to užili a hodovali jsme celé dopoledne.

The Little Big Cafe

Po brunchi jsme se vydali na procházku do nedalekého parku Oeste, kde stromy vypadaly jako plyšové. Venku bylo nádherně a my jsme si lehli na trávu a nechali na sebe dopadat slunce, které už mělo obrovskou sílu. Monika ležela a my jsme na ní s Tomášem házeli větvičky a za hodně dlouhou dobu jsem se už nenasmála jako tady ve Španělsku. Tomáš nám po brunchi každé koupil jeden tulipán, které ale v tom horku podléhaly rychlé zkáze. Daly jsme je potom do petky a zapomněly je na trhu, tak zase udělaly radost někomu dalšímu.

Park Oeste a madridská vyhlídka

Po chvíli, co jsme posedávali v dalších parcích, jsme došli k chrámu Debod. Ten byl původně postaven v egyptském Asuánu a poté byl rozebrán a znovu postaven právě tady v Madridu. Když v 70. letech začala výstavba Asuánské přehrady, tak hrozilo, že voda zaplaví některé památky. Egypt tuto stavbu věnoval Španělsku jako poděkování za záchranu chrámů v Abú Simbelu.

Debod

Pomalu jsme se přiblížili k Mercadu San Miguel, což bylo tržiště uprostřed města. Nejednalo se však ani tolik o suroviny na vaření jako lákadlo pro turisty, s nejrůznějšími dobrotami. Chlebíčky s mozzarellou, olivy, šunky, šumivá vína a tolik lidí, že se místem ani nedalo projít. Ale má svou atmosféru a teď je v něm určitě zase hromada lidí, kteří ochutnávají a užívají si života.

Mercado San Miguel

Někomu se může zdát, že jsme pořád jenom jedli a má pravdu. Ale spíš se jednalo o ochutnávání místního života a jeho chutí. Na večer jsme měli zarezervovanou restauraci, kde jsme měli objednané degustační menu s nejrůznějšími španělskými jídly a víny. Alkohol nepiju, ale v rámci ochutnávky jsem si trochu vína dala. Výborná byla zeleninová studená polévka podobná gazpachu, nakládaný losos s pikantní zeleninou nebo houstičky s česnekovým dipem. Po večeři jsme se prošli na náměstí Sol, poslouchali pouliční umělce a vychutnávali si ruch města.

17.3.

Další den jsme snad ještě ráno odfukovali z té opulentní třebaže jen degustační večeře, takže jsme se trochu prospali. Po poledni jsme se vydali na procházku a zabrousili do sestřiny oblíbené kavárničky Madridelicia. Já kafe vůbec nepiju, ale kavárny mám ráda, protože v nich můžu ochutnávat spoustu dalších věcí. Šli jsme se potom projít do nádherného parku Dehesa, který byl plný těch stromů, které vypadaly jako plyšové. Tam jsme jen tak seděli, pozorovali stromy, oblohu, město z dálky a jen jsme byli sami sebou.

Cesta do parku

Madridelicia

Park Dehesa

Na cestě domů jsme se zastavili v kavárně Monkee Koffee. Byla stylová a moc příjemná. A já mám tyhle typy, kde si člověk může celé odpoledne číst nebo jen tak sedět s knížkou, moc ráda.

18.3.

Madrid je krásné a kosmopolitní město, ale chtěli jsme s Tomášem vidět i trochu historie, takže jsme se spolu další den sami vydali do městečka jménem Toledo. Město je vystavěno vysoko ve skalách a tyčí se nad řekou Tajo. Cesta trvala asi hodinku autobusem a město je vzdálené zhruba 70 km od Madridu. Nachází se v oblasti Kastilie-La Mancha. Nádraží je v údolí, takže do centra historického města jsme pěkně šlapali pěšky a dalo nám to docela zabrat. Některé zatáčky do kopce člověk musel doslova vydýchat. V Toledu bylo hodně větrno, ale krásné a blankytné nebe, takže výhledy byly opravdu krásné.

Výhled na Toledo

Pořádný vejšlap

Historické centrum Toleda

Jako první jsme míjeli toledskou katedrálu, která vypadá jako taková ta klasická notredamka. Byli jsme tam akorát v pravé poledne, takže se zvon krásně rozezvučel a mělo to krásnou atmosféru. Dříve býval vstup do katedrály zdarma, nyní však už za 10 euro.

Toledská katedrála

Jasně, že jsme si mohli zaplatit průvodce a nebo jít muzeum po muzeu podle tištěného, jenže to pro nás není ono. Rádi si městečka procházíme po svém a zrovna takové historické a maličké město jako Toledo, úplně vybízí k tomu se v něm ztratit, protože vždycky najdete cestu ven! Vítr foukal, my jsme chodili prastarými uličkami a já jsem si představovala, jaké to asi muselo být bydlet tady třeba ve středověku.

Prastaré uličky toledské

Po chvíli jsme se dostali k zajímavému místu, o kterém prý ví jen málo lidí. Je to parčík, ze kterého byl nádherný výhled na řeku Tajo a první původní most do města, ze kterého zbyly už jenom trosky. Toledo je ryze turistické město, takže spousta lidí jde utáhnout na vařené nudli, ať už se jedná o předražené restaurace nebo kavárny. Ve městě také chvíli žil a tvořil známý malíř El Greco, takže i do muzea s jeho výtvory se sem sjíždí milovníci umění.

Výhled na řeku Tajo

Když jsme se dívali do propasti na řeku Tajo, všimla jsem si, že na protější skále je několik domů. Musí být doslova fascinující žít na takovém místě s tímhle výhledem a každé ráno snídat na terase. Sestřička mi potom říkala, že valná většina lidí z Toleda dojíždí denně pracovat do Madridu, takže práce je stálá a věčná otázka pro všechny lidi světa. Výlet byl moc fajn, ale je pravda, že už chvíli po poledni jsme měli celé městečko prošlé a proto jsme se pomalu vydali na autobus směr Madrid. Cestou domů metrem jsme vystoupili na zastávce Usera a prohlédli jsme si čínskou čtvrť. Je to zvláštní, že zrovna tahle komunita existuje snad v každém větším hlavním městě. Byly zde i nápisy v metru v čínštině a všude ty slavné červené lampiony.

Čínská čtvrť Usera

19.3.

Další den jsme šli se sestřičkou na super oběd do bezlepkové restaurace. Nemůžu říct, že by si mě madridská gastronomie úplně získala, ale za tohle určitě palec nahoru. Tolik bister, kavárniček a restaurací, kde si člověk může vybrat bezlepkové varianty, to je vždycky příjemné, ať už lepek jíst nemůžete a nebo prostě zrovna nechcete. Jinak místní kuchyně byl pro mě takový pel mel. Na jednu stranu, když si člověk zajde na tržiště, může mít denně čerstvé ryby, zeleninu, šťávy a to v ohromné kvalitě. Jenže pokud se vydá do restaurace, je to hodně taková ta střední třída. Takže frčí eintopfy a pánvičky, na kterých jsou na oleji osmažené papriky, spolu s bramborem, klobásou, vejcem, hranolkami, atd. Hodně všude měli nejrůznější masové koule, maso na tyčce, řízky, ale všechno smažené. Co mě dostalo, že téměř ke každému jídlu jsou automaticky hranolky, brambůrky nebo pečivo. Je toho opravdu dost a člověk si připadá doslova zalepený. No a pak taky mořské plody, těch je všude opravdu bohatě, ale většinou zase smažené. Na jednom tržišti jsem vyfotila přímo výlohu tradičních pokrmů.

Po obědě jsme se vydali na procházku moderní čtvrtí, kde se Tomáš zastavil u fotbalového stadionu Real Madrid a potom jsme si prohlédli některé mrakodrapy, ale ne ty úplně nejnovější. Spíš se jednalo o stavby, o kterých si místní v 80. letech mysleli, že s nimi dobudou svět, ale ony je dávno předčily věžáky na druhé straně města.

Vydali jsme se procházkou přímo do centra města a to na ulici Gran Vía, která je plná obchodů a nových moderních staveb. Připadala jsem si tam jako v New Yorku, i když jsem v něm nikdy nebyla. 🙂 Koupili jsme nějaké suvenýry a zastavili se jako vždy v kavárně. Mně nejvíc oslovila budova banky Metropolis, přišla mi opravdu doslova ikonická a pořád vzpomínám, jak jsme šli všichni kolem.

Gran Vía

Metropolis

Z centra jsme se potom dostali ještě na jedno tržiště, kde jsme koupili zeleninu, ryby a dali si úžasnou zmrzlinu. Tomáš potom večer uvařil, protože vaření miluje a celou dobu se na to moc těšil.

20.3.

Náš předposlední den se šel Tomáš ráno podívat na stadion Real Madrid, který já jsem teda vynechala, ale chápu, že to pro chlapa může být suprový zážitek. Po obědě jsme se vydali na naši poslední procházku a vystoupili jsme na stanici metra Bilbao. Byla to vskutku nádherná studentská čtvrť plná kavárniček, náměstíček, kostelíčků a všeho dalšího, co se dá říct zdrobnělinou. 🙂 Zastavili jsme se v první kavárně, která nám přišla do cesty a jen tak poseděli a užívali si tu krásnou atmosféru odpoledne.

Kavárničky a kostelíček ve čtvrti Bilbao

Je fakt, že tohle odpoledne bylo hodně žrací, protože jen co jsme odešli z kavárny, tak jsme o pár ulic dál zabrousili do úžasné jogurtárny, kde jsme si nandali teda bohatě.

Procházeli jsme se městem, uličkami plných lidí, kteří švitořili jeden přes druhého a užívali si první záchvěvy jara. I když jsem věděla, že druhý den už budeme doma, snažila jsem si užít přítomný okamžik. Vzpomněla jsem si tehdy na oblíbené rčení Eckharta Tolleho: ,,I toto pomine.“ A to je věta, ze které je člověku smutno i nostalgicky zároveň. Pokud se totiž jedná o věci pro nás nepříjemné, je tato věta vysvobozením. Pokud zrovna prožíváme něco krásného, je to spíš taková pobídka, že je třeba si ten určitý okamžik opravdu užít a vrýt do paměti, protože se nebude opakovat.

No a protože jsme toho měli málo, ségra řekla, že prostě musíme ochutnat místní churros v pravé a původní madridské čokoládovně. Musím tedy říct, že ačkoliv to vypadalo krásně, na chuť mi chutnalo pouze těsto, které bylo jemně slané a dokázala jsem si ho představit s kečupem jako langoše. 😀 Za to čokoláda mi opravdu nechutnala, protože měla chuť jako klasická na vaření. Otázka je, jestli takhle opravdu má chutnat a nebo jsem zvyklá na něco, co  s pravou čokoládou to třeba nemá co dělat.

Čokoládovna Valor

Churros

Z čokoládovny jsme se doslova odvalili na povinnou procházku, abychom to všechno vychodili a strávili, protože na večer byla objednaná peruánská restaurace jako rozlučková večeře. Bylo to trošku náročné, protože sestřička nám chtěla všechno ukázat, my jsme chtěli všechno vidět a taky ochutnat a týden je relativně málo času na to všechno. Pomalu jsme se procházkou dostali ke královskému paláci, který mi trochu připomínal Versailles. Považuje se za nejrozhlehlejší komplex v západní Evropě a uchovává cenné umělecko-historické sbírky a to třeba hudební nástroje vyrobené Antoniem Stradivariem.

Královský palác

Ke kostelu přiléhá katedrála Almudena, která zvenku nevypadala příliš zachovale. Překvapil mne ale její interiér a to svou krásnou vysokou gotikou, která ve mně vzbouzí opravdu zvláštní pocity melancholie a takových vzpomínek na nějaké kdysi, které jsem pravděpodobně v této době zažila.

Katedrála Almudena

Když jsme vyšli z katedrály, cítila jsem takový trochu smutek z blížícího se konce, který byl už ve vzduchu. Naposledy jsem se ohlédla za městem, než úplně zapadlo slunce.

Došli jsme se akorát převléct a šli jsme do peruánské restaurace, ve které jsem tedy byla poprvé a bylo to pro mne jídlo dost netypické. Na jednu stranu jakoby mdlé, ale na druhou hodně pálivé a ve všem byla tuna kukuřice. Co, mi opravdu chutnalo, tak to byl zvláštní bramborový předkrm s tuňákem a studeným salátem a dort z maracuji a manga, který mi připomněl náš svatební dort. Celkově jsme si ale pochutnali a byl to krásný večer, který jsme strávili všichni spolu.

Cesta domů byla veselá i smutná zároveň, protože to tak moc rychle uteklo, že jsem věděla, že druhý den se budeme vracet zase do té naší reality.

Poslední den před odletem jsme se ještě s Tomášem prošli po čtvrti, kde bydlí sestřička a potom jsme byli připraveni jet na letiště, kam nám Monička jako překvapení objednala taxíka, což bylo dost příjemné, protože jsem byla trochu ve stresu a aspoň jsme se nemuseli prodírat hromadou lidí, kterých na letišti už tak bylo opravdu dost.

V letadle jsem přemýšlela o životě a o všem, co nás potkává. Nad Alpami, když byly turbulence, jsem najednou pocítila strach, ale zároveň i velkou odevzdanost k tomu, že prostě nemůžu ovlivnit všechno, co se mi děje a že je třeba vzdát se kontroly nad životem, protože se stejně odehrává přesně tak, jak má.

Tak Hasta luego a zase někdy!

 

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů