Láska je to, co vše oživuje

Prázdný dům

Naši odletěli na dovolenou, moje sestra žije v jiné zemi, můj partner je v jiném městě. A já jsem znovu v kontaktu se svým rodným domem. Jen já a kocourek, který pospává po celém domě. Myslím na náš byt v Praze, kde mám teď svůj domov.

Procházím domem a v duchu potkávám vzpomínky na dětství. Jak náš dům býval plný radosti a tepla. V kuchyni, která je tichá si představuji maminku a ty stovky a možná tisíce obědů, které navařila, hrnců, které použila, jídel, které připravila. Tolikrát umyté nádobí, tolik nových začátků a konců. Teplo domova, její zpěv, občasné vykřiknutí, když se zrovna řízla do prstu při krájení cibule a krev byla věčně až na stropě.

V obýváku, kam teď svítí západní sluneční světlo, si vybavuji ty chvíle strávené u filmů a pořadů, společné chvíle u jídelního stolu, rozbalování dárků u vánočního stromu, pohádky po nedělním obědě, čtení pod lampou a pospávání na gauči.

V mém pokoji, kde jsou teď kupy dekorací na svatbu, vzpomínám na dva dřevěné stoly naproti sobě a mne a mou sestru, jak děláme úkoly do školy. Ona měla na stole uklizeno a já věčně neskutečný bordel. Vidím ji jako dnes, jak každé ráno předtím než šla do školy několikrát prokarbovala zkroucenou pet láhev s teplým čajem, aby se přesvědčila, že se jí nevylije do školní tašky. Vidím nás, jak usínáme a počítáme kolik bude let jedné až druhé bude, 15, 20, 25, 30…Vzpomínám na spoustu těch chvil strávených hraním, psaním úkolů a usínám na stole, poklízením prachu na poličkách a prohrabáváním se věcmi z dětství. Dívám se z okna na včelí úly naproti v zahradě, posekanou trávu v jabloňovém sadu a vzpomínám na devadesátiletou sousedku, která vidlemi seno strkala až na půdu. Vybavuji si stovky příjezdů a odjezdů aut rodičů, kdy jsme jim mávali z okna.

V potemnělém sklepě je smutno a šero, ale vidím chvíle, kdy se v něm svítilo, taťka si pískal a byl v dílně. Opravoval, kutal, vymýšlel a náš pes pobíhal kolem.

Kolik zim, letních bouřek, odhrabávání listí a zvuků poutě z návsi jsem slyšela do pokoje. Pořád jsem to já, ale jako kdyby v jiném těle.

Stromy tu pořád stojí, vánek pořád vane, ale já už jsem jinde

A nejde se do toho vrátit, není to možné. Za necelý měsíc se vdávám a vzpomínám na to, kolik opravdových přátel v životě mám. Myslím ten typ přátel, se kterými jste v dennodenním kontaktu a sdílíte s nimi úplně všechno. Přátele, kteří jsou na život a na smrt, kterým můžete všechno říct.

Moje sestra, můj budoucí manžel, moji rodiče, Kristýnka. To jsou moji nejbližší přátelé…stačí mi na to přesně jedna ruka.

Ale víte co? Nejsem z toho smutná. Takový můj život prostě je. Je to osamocená a zvláštní cesta, které sama občas nerozumím. Ale vybrala jsem si ji a proto ji žiju. Možná, že smysl pochopím později, možná, že nikdy. Ale takhle to pro mne bylo připravené a já se to snažím pochopit. Ty věci, domy, to všechno tady možná už za pár desítek let vůbec nebude a jednou z toho všeho bude suť. To, co věcem a domům dává život, je teplo lidských srdcí a duší, láska, která oživuje a vytváří domov.

Možná, že nejdůležitější vztah, je ten, který máme sami se sebou.

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů