Jak mi vyhazov z práce zachránil život

Po vysoké škole jsem jako spousta vysokoškoláků hledala svou první práci. Neměla jsem moc iluze a nečekala jsem, že mi někde utrhnou ruce, ale tím spíš mě překvapilo, když jsem se dostala do jedné nadnárodní firmy jako asistentka nákupčí. Koupila jsem si hezké nové oblečení, absolvovala školení, vyfasovala počítač a potom mi řekli: ,,Tak, tady budeš sedět, to je tvoje židle.“ Sedla jsem si se svým počítačem do té králíkárny a rozhlédla se kolem sebe. Padla na mne úzkost z představy, že tohle bych měla dělat celý život nebo několik dalších let.

Ta manažerka, které jsem měla dělat nákupčí byla holka o pár let starší než já, ale z nějakého neznámého důvodu si o sobě hodně myslela a už při přijímacím pohovoru, když jsem ji poprvé viděla, jsem naprosto věděla, že to nebude klapat. Na stejné pozici jako já byla pro mne moc příjemná mladá paní, která mne zaučovala. Rozuměly jsme si a byla moc fajn. Čísla a tabulky mne ale příliš nebavily a raději jsem z okna sledovala kolem létající dopravní letadla, když jim odklonili koridor směrem nad naší firmu.

Říkala jsem si, kam ti lidé asi letí

První dny nebylo moc co dělat, takže jsem dostávala takové veledůležité úkoly jako kopírování papírů, zadávání stovky dat do počítačů a nošení něčeho někam. Jak dny ubíhaly, nemohla jsem se zbavit dojmu, že je moje pozice prostě nadbytečná, protože je to práce pro práci, kterou stále někdo musí vymýšlet. Nejdřív jsem se opravdu snažila a proto jsem se neustále ptala, jestli mám něco dělat, popř. co. Asi to byl kámen úrazu, protože jsem tím naznačila, že vlastně nemám co dělat. Moje manažerka mne delegovala nesmyslnými úkoly, kdy mi přes stůl posílala mailem navigaci, jak mám zkopírovat jeden odkaz a dát ho k ní do složky. Ta instrukce jí musela trvat přinejmenším třikrát tak delší dobu, než by jí zabralo přetažení toho odkazu.

Postupem času mi začala dělat naschvály, kdy mi celý den nedala žádnou práci a pravidelně čtvrt hodiny před pátou odpoledne po mě chtěla zadávání dat do počítače, vymýšlení nových věcí, atd. Nic z toho mi ale nikdy pořádně nevysvětlila. Zajímavé bylo, že spolusedící kolegyně se na ni usmívaly, ale jen co odešla, koulely očima a někdy ji začaly pomlouvat.

Takovým dalším komunikátorem mezi námi byl můj přímý nadřízený, který byl i její nadřízený. Povinně jsme si museli všichni tykat a byli velká ,,rodina“. Tenhle můj nadřízený byl v pohodě chlapík, který byl ale ve skutečnosti jedna velká bačkora ovládaná mou nákupčí. Bohužel hned zkraje, co jsem nastoupila se konal teambuilding v hotelu za Prahou, kam jsem musela také jet. Naštěstí jsem vyfasovala pokoj, kde jsem byla sama. A po absolvování bojovky jsem pouze večer sledovala, jak se začali někteří nezřízeně opíjet a ráno si vyslechla, kdo s kým souložil a na jakém autě. No.

Další akcí byla povinná praxe na prodejně této firmy, kam jsem si i celkem těšila, protože mne zajímalo, jak to na place chodí. Byly jsme tam celkem tři, se mnou ještě dvě takové snaživky, které měly napjaté uši na všechno, co jsem řekla. Na praxi jsem se dostala do křížku s paní, která měla asi čtvrthodinový výstup po tom, co jsem si v chladné místnosti jednou zívla.

Tam mi došlo, že prostě nemůžu a nebudu pracovat s takovými lidmi a v takovém prostředí

Po návratu z praxe si mě bačkora zavolal na kobereček. Dostala jsem papír o úspěšném absolvování, ale jemu zavolala paní, která se nesmířila s tím, že lidé zívají a navykládala mu asi dost barvité báchorky o tom, že jsem odmítala pracovat a dělat přidělené úkoly a já už jsem se mohla jen v duchu smát.

Jak dny ubíhaly, začala jsem se v noci budit s bušením srdce a ráno se mi dělalo špatně než jsem měla jít do práce. Jezdila jsem docela dlouhou cestu metrem, takže jsem přišla už tak úplně zhuntovaná ze všech těch energií, co kolem mě v metru létaly. Chodila jsem sama na obědy a když mě náhodou některé ženy přizvaly ke stolu, po celou dobu jídla mě nenapadla ani jedna jediná věta, kterou bych jim mohla říct, neměla jsem jim prostě co říct. Jen naproti mě v kanceláři seděla moc příjemná osůbka, která jako kdyby také byla z trochu jiného světa a měla moc laskavou duši. Bačkora si stále zval spolupracovnice do prosklené místnosti, aby mu o mně referovaly a já chodila okolo a viděla to. Postupem času se mi už dělalo zle i na pracovišti a chodila jsem brečet na záchod a říkala si, že co nevidět určitě odejdu.

Jednoho dne jsem seděla u počítače a moje nákupčí šla někam na vycházku. Zeptala jsem se jí, co mám dělat a ona na mě úplně vyhrkla, že můžu dělat cokoliv a vyjmenovala x činností, které mi nikdo nevysvětlil a ani je po mě předtím nikdo nechtěl. Rozbrečela jsem se ještě u počítače a nevěděla, co dělat. V tu chvíli mi bačkora na firemním chatu napsal, jestli můžu přijít do zasedačky.

Šla jsem tam a říkala jsem si, tak a teď mě určitě vyhodí a díky Bohu se to stalo!

Ta skutečná úleva, která potom přišla, se nedá ani popsat. Bylo to den po tom, co jsme se v práci bavili o smyslu života a já jsem řekla, že nevidím smysl v tom strávit celý život u počítače a že ti lidé, kteří dělají v prodejnách by si také zasloužili peníze jako ti na centrále. Tam asi posloužilo nějaké šikovné ouško, protože druhý den bum bác vyhazov. A já jsem děkovala v duchu i nahlas, protože v takové falši bych dál být nemohla. Psala jsem smsku mé nákupčí a pak jsem si řekla, že jsem asi úplně blbá, protože ona, že to nejen dávno ví, ale určitě to i zinicializovala, protože odešla z kanceláře právě proto, aby u toho nemusela být.

Představuju si to nějak takhle: ,,Bačkoro, jdu si pro kafe a než se vrátím, tá kráva tu nebude, rozuměl jsi?!“ A tak se i stalo. Nejenže mě vyhodil, dokonce rychle běžel vytisknout papíry, abych podepsala, že už nepřijdu a ještě ten den si sbalila všechny věci. Klidně mi prý zaplatí i do konce měsíce, ale ať už tam jen nikdy proboha nelezu!

Takhle moc toxická jsem pro všechny byla

Té hodné paní vedle mě jsem napsala smsku a poděkování a už se mi nikdy neozvala. Když jsem přišla odevzdat notebook, nevěnovala mi ani pohled. A takhle to prostě chodí.
Nehraješ svou roli, divadlo, nelezeš do prdele? Tak v tomhle světě neuspěješ. A já jsem ráda, že jsem se to dozvěděla takhle brzy, protože TENHLE svět pro mne opravdu není. Byla tam i moje chyba, a to především ta, že jsem si pouštěla pusu na špacír, protože jsem byla naivní a myslela jsem si, že mezi takovými lidmi můžu říkat pravdu. Jistě, kdybych mlčela a byla hezky jako křeček v kolotoči, mohla jsem vydělávat slušné peníze a předstírat, že pracuji, i když nebylo co dělat.

Ale za cenu vlastní pravdy a svobody? Nikdy.

Přeji nám všem, abychom dělali to, co nás doopravdy baví a naplňuje. Aby to s láskou tvořilo náš život.

Přidávám úžasný videoklip od Aviciiho, který mluví za vše. Jen vy můžete vzít zpátky svůj život. 🙂

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů