Egypt v čase minulém

Nejsem asi z těch, kteří se pro cestování vyloženě narodili, ale jako malé jsme toho s rodiči procestovaly se ségrou hodně a do života mi zůstala taková idea, že je normální, že se každý rok v létě jede někam k moři. Normální to tak úplně není, tedy realita je jiná, pokud jste tu už sami za sebe. Po naší svatbě jsme se rozmýšleli, kam jet na svatební cestu. A popravdě ani mne nelákaly daleké cesty typu Mauricius, Seychely a Maledivy. Pořád jsme přemýšleli o Itálii, až jsme nějak zabrousili k Egyptu. Tomáš nikdy předtím neletěl a u moře byl ve své podstatě jednou, takže to bylo trochu na mě. A já jsem cítila, že mě do Egypta něco táhne – zase. Jako náctiletá jsem se tam podívala po tom, co po teroristickém útoku na hotel v Sharm el Sheiku zlevnili veškeré zájezdy do Egypta. A hned na poprvé mi učaroval. Pamatuji si, jak jsem seděla v letadle, svítalo, všichni spali a najednou mi taťka ukázal, abych se podívala doleva. A já jsem kdesi nad Afrikou spatřila úplně rudou čáru, která lemovala mraky.

Egypt mne k sobě volal už tenkrát, měla jsem pocit, že se vracím domů. 

Byla to láska na první pohled a já jsem se ihned zamilovala do místní hudby, kuchyně, kultury a tajemné historie. Už tehdy poprvé mi bylo jasné, že jsem tu už kdysi musela žít. Od té doby jsem byla v Egyptě ještě několikrát a potom přišla sedmiletá pauza, kdy jsem se nepodívala k moři a to nikam. Bylo to zapříčiněné více faktory a to tím, že jsem studovala (a proto bych měla mít mraky času, řekl by někdo), že jsem trávila léto raději tady a že jsme s Tomášem zrovna nebyli v situaci, kdybychom si mohli vyjíždět k moři každoročně. Tak jo, trochu pravda, trochu výmluvy. Hlavně jsem měla úzkosti, kvůli kterým jsem nechtěla opouštět známý prostor. Další věcí byl strach z létání, který pro mne byl celoživotní, ale prohloubil se po tom, co jsme jednou letěli domů v bouřce.

Jenže svatba je (pro mne) jen jednou za život a svatební cesta taky. 

Bylo pro mne naprosto neskutečné sednout po těch letech do letadla. Ale doporučuji to všem! Ne zrovna sedat do letadla, i když to taky, ale udělat to, z čeho máte strach, protože když to vyjde a ono to vyjde v 99 % případů, ten pocit potom je k nezaplacení. Soupeřila jsem sama se sebou a měla myšlenky všeho druhu, když se letadlo odlepilo od země a mě došlo, že to zcela není v mých rukou. Ale tam mi došlo, že ani nikdy nebylo.

Je to jen falešný omyl nás lidí myslet si, že tu na světě něco řídíme, ovládáme a máme pod kontrolou.

Nemáme nikdy, ale ve chvílích jako je tahle, se to jen o něco více potvrdí a je to cítit. Alespoň já to tak mám. A scénář se opakoval. Začalo svítat a já z okna viděla to rudé Slunce a kdesi v dálce i bouřku. Seděla jsem u okénka a najednou viděla okraj Egypta a zvláštně jsem si oddechla. Pozorovala jsem z okna poušť, Nil, skaliska a pusté nic pod sebou a měla jsem takový zvláštní pocit dojetí, že jsem to zvládla a překonala sebe sama, abych ještě jednou spatřila tuhle mou snovou zemi zaslíbenou. Když jsme se blížili k našemu letovisku v Marsa Alam, měla jsem pocit, že jsme tak nízko nad mořem, že ho snad křídlem olízneme. Bylo to nádherné přistání a ten náklon byl neuvěřitelný. Když jsem potom z lodi pozorovala letadla, jak přistávají, bylo to opravdu vysoko, takže z kabiny se zdál dojem zkreslený, ale přesto.

Dosedli jsme – mělo se mi ulevit a na mne paradoxně dopadla hrozná tíha

Nevím z jakého důvodu, ale začala jsem najednou cítit velkou tíseň a tíhu na hrudníku. Možná na mne dopadla ta skutečnost, že přesto, že jsem překonala let, jsme teď daleko nebojím se říct od civilizace, tak jak ji znám, že kdyby se něco stalo, možná ani není, kam jít, protože jsme byli 40 km vzdáleni od všeho a než by někdo přijel….a takové a podobné myšlenky mi šly hlavou. Motala se mi hlava a byla jsem vyčerpaná z celonočního přeletu a nespaní, že jsme upadli do snu a vzbudili se někdy na oběd. Všechno probíhalo krásně a dostali jsme hned pokoj, ale mě bylo pořád divně úzko.

Chtěla jsem si to užít, ale ve skrytu duše jsem cítila, že to prostě nebude ta klasická odpočinková dovolená, protože jsem měla pocit, že to pro mě bude velká cesta. Když jsem potom jednoho dne seděla na lehátku a pozorovala moře a poslouchala jeho šumění, napadlo mě napsat Míše, která mi ilustrovala knihu a zeptat se jí na to. Napsala mi bez váhání, že jsem si přijela do Egypta vyřešit a vyčistit svůj minulý život. Já vím, že zní jako hrozné klišé a nemám to ráda, ale ono těch životů opravdu už pár bylo. I když člověk je s nimi na určité úrovni propojený dodnes.

Cítila jsem najednou velmi silné puzení jít do moře a očistit se. A intuitivně jsem se blížila k moři a prosila jsem egyptské bohy o odpuštění za to, co jsem tady v jednom z mých minulých životů provedla. Cítila jsem velkou pokoru před tou obrovskou energií, která se ve mě tak dlouhou dobu držela. Vstoupila jsem poklidně do moře a šla jsem až do dálky, kde jsem už téměř nestačila a jakoby rituálně se ponořila celá i s hlavou. Potom jsem se otočila a šla ven přesně tudy, kudy vedlo Slunce. Zářilo na mne a já jsem za zavřenýma očima viděla hieroglyfy, kterým jsem nerozuměla a další světelné symboly Slunce, kterými prochází každá duše, když přichází na tento svět. Vyšla jsem ven a poměrně se mi ulevilo a cítila jsem se očištěná a věděla jsem, že se tam něco pohnulo. Zbytek dní jsem se už cítila lépe, i když jeden večer na mne přišla opravdu silná ataka strachu a měla jsem pocit, že se zalknu. Bylo to po návštěvě beduínské čajovny, kde na mne velice zapůsobil silný čaj Touareg z marocké máty a v kombinaci s vodní dýmkou, kterou jsem pouze cítila od Tomáše, aniž bych si sama dala, jsem měla pocit, že jsem jako zdrogovaná. A tam mi to došlo.

Bojíme se pocitu zániku a ztráty vlastní sebekontroly

Došlo mi, že kdyby se tam v tu chvíli cokoliv stalo, zemřeli bychom ještě, než by pro nás přijela pomoc. Uvědomila jsem si, že musím už jednou provždy pustit tyhle otěže kontroly a strachování, protože jde o můj život. A jestli si ho chci zachovat a mít na něj krásné vzpomínky, musím se rozhodnout sama a nikdo jiný to za mne neudělá. Při cestě zpátky jsem už cítila menší strach, spíše takové tiché dojetí nad tím, co všechno jsem dokázala a byla jsem na sebe vážně hrdá, že jsem to zvládla. I když by to třeba pro jiného byla maličkost. Před námi je neustále otevřená cesta, ze které vidíme jen dílčí části a občas ani ty ne, protože někdy ji přikryje mlha a déšť a vypadá to že se nám úplně ztratila, ale pořád tam je.

 

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů