Důvody, proč žít. Ne umírat.

Když si tak proplouvám tím životem, setkávám se s různými lidmi, tak jako každý. V posledních letech se hodně společnost orientuje na to, co jíme, v čem pereme, co si na sebe mažeme, která mouka má víc lepku, atd. Za mého dětství tohle nebylo. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale jedla jsem knedlíky s vajíčkem, jezdila na kole pro chleba a bylo mi dobře. Samozřejmě se mi taky udělalo líp a něco jsem zhubla, když jsem zkusila jíst bez lepku, odlehčit stravu, jedla více původních potravin, o tom žádná. Jen mi přijde, že už je to někdy opravdu vygradované až moc. Kdo dneska nejí vegansky nebo raw, pomalu aby se bál chodit ulicí a radši zvolil kanály.

I když je to o tom, co si dáváme do sebe a na sebe, myslím, že je to taky hodně o tom, jak se u toho cítíme

Když jím víc toho klasického jídla, taky cítím, že je třeba se pročistit. Ale jednou jsem někde četla, že s chutí snědené hranolky jsou lepší než s odporem snědená brokolice a něco na tom tutově bude. Po takovém tom pubertálním zakulacení jsem si hodně začala hlídat co jím a měla výčitky u všeho sladkého, slaného, mastného. A potom jsem se postupem času začala mít nějak víc ráda a zjistila jsem, že i když jsem si dala něco tzv. ,,nezdravého“, mému tělu to nijak neuškodilo, protože jsem na to prostě měla chuť a snědla jsem to s láskou. A to mi zůstalo do dneška. Někdy si dám ráda kebab, hranolky, twistra z KFC a většinu času jím veganský bufet, protože ho mám opodál a hlavně mi prostě chutná. A od začátku ledna taky poctivě pracuju na dojídání ozdob ze stromečku. Chci tím prostě říct, že si nemyslím, že by bylo něco špatného na tom občas se nehlídat.

Jednou umře ten, co jedl fazolový lusky i ten, co jedl vepřový. Otázka je, kdo z nich si ten život víc užil.

Život má být taky radost a možná hlavně radost a ne trápení sebe sama. Já miluju zvířata, mám kocoura, měli jsme psy a je pravda, že s hovězím mám už taky celkem problém, protože krávy miluju a přijdou mi moudrý a mají přátelský oči, stejně jako koně. Vepřový mi nechutná a tak si občas dám rybu nebo nějakého toho opeřence. Uvědomuju si, že jím jiného tvora a že by bylo lepší nikomu neubližovat. Třeba jednou dospěju k tomu, že nebudu jíst maso vůbec, ale zatím to tak nemám. Možná, že kdybych se podívala do nějaké drůbežárny, na jatka a podobně, asi bych už to maso do pusy nedala, protože co oči nevidí, srdce nebolí a možná by bylo správně to vidět.

Alespoň si toho vážím a v duchu tomu zvířeti poděkuji, že zemřelo, abych ho mohla sníst

A co se týká nákupu jídla, uvědomuju si, že v zelenině jsou pesticidy, v mase antibiotika, v pečivu lepek a v jogurtech nevím co, ale víte, co vám řeknu? Možná to bude pro někoho nová informace, ale jednou všichni zemřeme. A nevím, zda si to všichni úplně tak dobře uvědomují. Vy, já, moji nejbližší, vaši nejbližší, psi, kočky, kamarádi, prostě všichni. Za pár desítek let po mě, ani po vás, co čtete tyto řádky, neštěkne ani pes. Upadneme v zapomnění. Možná to zní drsně, ale od té doby, co jsme se narodili, spějeme neustále ke smrti. Možná je duše věčná a bude tu poletovat, možná se znovu narodíme, ale takhle jak jsme tu právě teď už tu nikdy nebudeme, protože prostě zmizíme. A víte, co tím chci říct?

Že bychom si ten život měli víc užívat a neplýtvat čas na maličkosti, blbosti, nepodstatné věci

Peru prádlo v prášku, protože mám ráda, jak potom voní a nikdo z toho nemáme ekzémy po celém těle. Neperu v citrónové vodě se sodou, protože prostě nemám pocit vypraného prádla. Myju nádobí eko přípravkem, protože si myslím, že není úplně nutný jíst mydliny z jaru a kolikrát to, co jíme, je více přírodní a čisté, ale zvyk je jít pak to nádobí umýt saponátem. Bydlím v Praze a když si chci nakoupit, jdu prostě do Lidlu a nemám čas objíždět statkáře s domácími produkty, nehledě na to, že se v mé blízkosti ani žádný nevyskytuje. Přijde mi už tak úzkostné to pátrání potom, co je v jídle, že volím zlatou střední cestu. Buď si nakoupím a nebo nejím, to je realita. Čtu si obaly a mám radši máslo než margarín a miluju olivový olej, ale občas si prostě dám sušenku a nezkoumám co na ní je a nebudu nikoho poučovat, že jí špatně.

Kdo je bez viny, ať si hodí kamenem

Nehledě na to, že kdybychom všichni měli nakupovat potraviny, které jsou DOMÁCÍ (z toho slova se mi už dělá lehce nevolno), tak by brzo bylo po, protože maloobchodníkům a statkářům by za chvíli došly zásoby. Žijeme v tomhle světě a je konzumní. Kdo žije soběstačným životem v blízkosti přírody, hodně věcí si vypěstuje a má původní potraviny od statkářů, tomu to moc přeju a trochu mu závidím, ale my ostatní jsme taky jen lidi. Otázka je, jestli při tom všem hlídání, zda žijeme dost bio, vůbec žijeme. Jak se o sebe neustále bojíme, možná mezitím život ubíhá. Díváme se očima a myslíme si možná, že to je všechno, ale kdybychom se viděli shora, sami sebe jako mravenečka v homoli hlíny, přišlo by nám to směšné. Není nutné se prostě neustále upejpat, však do té rakve nemusíte přijít v báječné tělesné kondici.

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů