A žili šťastně až…

Vlastně jsem se nikdy nechtěla vdávat. Jako malá jsem si nehrála na nevěstu a nechodila zamotaná v bílý zácloně s násadkou od koštěte místo kytky. Manželství mi připadalo jako hrozný přežitek a soudě podle svazků, které jsem viděla ve svém okolí u příbuzných a spol., jako odstrašující případ. V pubertě jsem se po několika odmítnutích pouze utvrdila ve svém přesvědčení. Když jsem potom potkala Tomáše, dopředu jsem mu už říkala, že se pravděpodobně nikdy nebudu chtít vdávat, ani mít děti, tak aby na to byl připraven. Byla to pro mě představa šílené věznice, do které jsem se nikdy nechtěla dostat.

Svoboda i otroctví jsou oboje stavem mysli

Postupem času, když jsem pomalu začala otevírat svoje srdce a důvěřovat, jsem o tom začala alespoň v myšlenkách občas přemýšlet a postupně jsem zjišťovala, že už mne to tolik neděsí. Když mne ale Tomáš vloni v Rakousku požádal o ruku, necítila jsem vůbec ty obrovské emoce, které jsem vídala ve filmech. Říkala jsem si jak je možné, že mě rozpláče, jak žádal o ruku Harry Goldenblatt v Sexu ve městě Charlotte Yorkovou? A pak mi došlo, že člověk když nemá odstup, tak nevidí věci z větší perspektivy. Kdyby o tom někdo natočil krásné a kvalitní video, jistě by mne rozplakalo vidět sama sebe na vrcholku Alp s výhledem jako z filmu a klečícím Tomášem přede mnou. Přemýšlela jsem potom dlouho o tom, jestli to byla normální reakce. Když jsem měla ty známé pocity i v den svatby, došla mi jedna věc. Když vím, že je to v životě to pravé, prožívám to v klidu a bez nervů.

Jedno staré přísloví říká, že cítíte-li ke druhému pohlaví obrovské emoce, rozbuší se vám srdce při každém doteku a padáte do mdlob, není to ono. To pravé údajně přichází, až když cítíte klid. 

Což je paradoxní k tomu, co si většina žen možná celý život myslela a řídila se podle toho. A je fakt, že když jsem Tomáše poznala, cítila jsem ten onen známý klid jako pevného majáku stojícího uprostřed rozbouřeného moře. Neposlouchala jsem okolí, které buď tvrdilo, že nemůžete žít s druhým jen tak na hromádce, na psí knížku či dokonce nanečisto. Nevím, jestli je to těmto lidem známo, ale život probíhá neustále a to právě tady a teď. Vybavuje se mi jeden citát od Milana Kundery, ve kterém psal něco ve smyslu, že by si moc rád vyzkoušel život nanečisto, ale jak to má udělat, když na něj má pouze jeden pokus? To se mi samozřejmě vylučuje s mou vírou v reinkarnaci, ale to teď nehraje roli. Ten citát prostě říká, že takoví, jací jsme teď, v tomto těle, s okolnostmi, kterým říkáme náš život, takoví jsme možná opravdu jen jednou, protože, příště to může být zase úplně jinak.

A je mi jedno, co si o tom ostatní myslí. Jeden můj kamarád mi dnes řekl, že svatba je pro něj přežitek a pokud se bude jednou ženit, tak to bude určitě z donucení. Nikdy bych se nechtěla vdát za člověka, který by do toho šel s takovým úmyslem. Potom to manželství a život opravdu takové jsou – z donucení. A pak nemáme, co bychom si řekli, tak si pořídíme děti, protože ty nám tu díru na minimálně dvacet dalších let určitě zalepí. Jenže takhle to nefunguje. Uvidím-li někde, jak se dva hádají a jejich děti řičí, jako o závod, už si neřeknu jako dřív, že manželství je hrůza a děti nechci. Řeknu si, takhle to nechci, pokusím se to udělat jinak, přestože jsem člověk a určitě někdy selžu. Ale všechno je to takové s jakou energií do toho jdeme a co z toho chceme mít. Pro mne je svatba téměř archetypální až magický obřad, který jsme chtěli hlavně pro nás dva a naši lásku, kterou jsme tím chtěli oslavit. A rodina, přátelé, květina, dobré jídlo, dort, to všechno k tomu patří, protože je to krásný den plný veselí.

Když jsem ho tam z dálky viděla stát, v tu chvíli jsem se zajíkla dojetím, protože jsem věděla, že je to on

Přicházela jsem k naší bráně, kterou jsme si nazdobili, vyrobili a pod ní nás oddali. Tomáš tam stál, dojatý a já byla naprosto v klidu. Jak jsem se později dozvěděla, někteří si dokonce mysleli, že kvůli tomu, že jsem nedělala hysterické a emoční výstupy, bylo mi to jedno. Jen já však vím, co jsem v tu chvíli cítila a jak mi bylo. Dříve jsem také bývala člověkem, se kterým cloumaly emoce jako s kocábkou na moři. Tomáš mně svou trpělivostí a klidem naučil, jak proplouvat životem přesně v jeho středu. A protože my ženy jsme celkově emočnější, prožíváme, nebo alespoň já nějaká malá dramata neustále a když pak přijde něco velkého, už to sneseme lépe na rozdíl od mužů, kteří jsou pořád v pohodě a pak přijde velká událost a třeba je úplně složí.

Zkusím připodobnit stav, který jsem ten den cítila: bezpodmínečnou lásku, radost, přijetí, absolutní vyrovnanost a klid, pocit, že přesně takhle to má být

Jsou lidi, kteří se potkají a okamžitě vědí, že k sobě patří. Další spolu žijí celý život bez svatby a jsou šťastní. A my jsme chtěli mít tento zážitek a tuhle zkušenost, protože život je nakonec jen a pouze o prožitcích a proto jsou pro mne tak důležité fotky, protože kdybych to měla jen ve své hlavě, nikdy bych neviděla, jak krásné to ve skutečnosti bylo. Aniž bychom si to uvědomovali, děláme každý den spoustu rutinních úkonů. Vstaneme, jdeme na záchod, čteme mobil, dáme si snídani, čistíme si zuby, stále se díváme na ty samé seriály, dávám prádlo do pračky stejným způsobem a občas si nevšimneme, že se nám u toho zautomatizovalo i něco jiného:

Prožitky, slova a emoce

Zdá se to možná zbytečné a pro někoho složité, ale zkusme přemýšlet nad tím, co říkáme a děláme. Než někomu na něco zareagujeme, počkejme pár vteřin a místo zažité a automatické odpovědi, to prostě udělejme jinak. Slova berou mnozí z nás jako nějakou výplň a jsme schopni říct cokoliv komukoliv a zejména sami sobě. Představme si, že by ale slova, měla magickou moc a každé jednotlivé z nich má nějaký důsledek. Používali bychom je více s rozmyslem? Chci říct, když budeme reagovat stále stejně, nikdy nemůžeme čekat jiné prožitky, protože mozek bude jako zaseknutý počítač pouštět pořád ten stejný úsek filmu. Když ale přerušíme obvyklý způsob chování, vytvoříme možná nový návyk. A možná se naše manželství nebude muset řídit rozvodovou statistikou, radami sexuologů či těhu weby. Možná si ho prostě utvoříme přesně takové, jaké budeme chtít.

S láskou, úctou a respektem ke druhému živému člověku

 

Jako milovnice vědomého ženství se věnuji osobnímu poradenství, metamorfní technice a detoxikaci. Věřím, že duchovní růst jde ruku v ruce s fyzickou očistou.. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů